Jedeme :-O

(19.2.2015 Hrušovany u Brna, 4°C, polojasno, docela mrazivý vítr)

„Btw. Ted mi bylo oznameno ze me berou do apps academy“ sdělil mi Péťa  Whatsupem jen tak mezi řečí o tom, kdy přijede domů a co budeme večeřet. Bylo 29. ledna 15:21. To jako vážně? Takže jedeme? Do Ameriky? Na 21 měsíců? 😲 Jsem v šoku. Nečekala jsem, že to vyjde. Mám 1000 otázek. Ale jako by se nechumelilo, že prý zbytek poví doma, protože má moc práce. Jako vždycky.

Jsem paralyzovaná. Sedím u stolu v pracovně, kde jsem třídila dokumenty, vytřeštěný oči a myšlenky mi letí všemi směry. Co budu dělat? Co naši a Alfička? Dostanu vůbec vízum? Kde budeme bydlet? Kdy letíme? Připadám si jak v nějakým sociálním experimentu, kde někdo sleduje, jak subjekt reaguje na podněty. Navíc přijde mamka na běhací stroj, takže se musím tvářit jakoby nic. Že možná pojedeme, samozřejmě ví, ale že už je to jasný, ještě říkat nechci. Až to uslyším naživo a budu mít nějaký další info.

Návštěvu nějak překlepu, mamka nic nepozná. Sedím v obýváku a čekám, až přijde Péťa z práce domů. Nemám puštěnou televizi, nejsem na PC ani si nečtu. Prostě jen sedím a čekám. Konečně je tady. Jenže má v patách taťku, co nám přišel sdělit nějakou humornou historku. Tak jen očima naznačuju, ať nic neříká. Vyposlechneme si příhodu, taťka odejde a já už málem praskám napětím. Tak co? Jak to? Kdy? Jak? Kam? Lítají ze mě otázky. No normálka. Sem to čekal. Aha, tak to jo, to vysvětluje všechno. 😕 Já to teda nečekala. Nepočítala jsem, že by ho vybrali. Jako pravda, že jsem do toho Péťu více méně natlačila, ale nevěděla jsem, že se to fakt stane.

To bylo totiž tak. Jednoho dne přišel Péťa z práce s tím, že mu Mirek říkal, že z Apps Academy se po něm ptali, jestli by se nechtěl přihlásit, že hledají někoho, jako je on. Znamenalo by to 21 měsíců ve Phoenixu. Ale že prý mu řekl, že nechce. Coooože? A jako proč nechceš? Že prý se mu to moc nezdá, ten projekt a že je spokojený, tam kde je. Hmmm. Jak myslíš, je to tvoje práce. Ty vyděláváš. Pak mi to ale nedalo, přemýšlela jsem, co s tím. Říkala jsem si, že to přišlo zrovna v příhodnou chvíli. Já jsem odešla z práce, takže mě tu nic nedrží (akorát naši a Alfička – ach jo 😡 ). Že zkusit si žít v USA by byla opravdu zajímavá zkušenost a mohli bysme vidět spoustu míst a věcí. A tak jsem po jednom sobotním obědě začala do Péti rýpat, jestli je opravdu spokojenej, jestli ho jenom neukolíbávají, aby jim neutekl, jestli si myslí, že tam má budoucnost, anebo ustrne na místě a všichni ho budou předskakovat. Využila jsem všechny svoje psycho schopnosti a nedala jsem pokoj, dokud nad tím nezačal kloudně přemýšlet. K večeru už byl natolik rozčílený nad původním projektem, že se pevně rozhodl, že se přihlásí. Druhý den už byl zase rozmyšlený nazpátek, že se nikam hlásit nebude. A další den už se zase hlásit chtěl. Já už z toho byla dost na nervy. Nechtěla jsem tam mermomocí jet, ale prostě už jsem chtěla vědět, s čím mám počítat. Na moje narozeniny jsme to řešili až do půlnoci, kdy byl deadline pro podání přihlášky. Už jsem byla úplně vyřízená a prosila ho, aby se teda nehlásil. No ale nakonec se kousnul a odeslal to. 😣

Od té doby už jsme jen čekali. Já počítala s tím, že ho nevezmou, protože se přihlásilo víc lidí a brali jen 2. Pro jistotu jsme pomalu začali připravovat naše, že může nastat tato situace. A překvapivě to brali docela v klidu. Pořád se nic nedělo a já už byla smířená s tím, že nikam nejedeme. Ale pak přišel 29. leden… 😉