Příběhy z internetu a Dostanu vůbec vízum?

(5.3.2015 Hrušovany u Brna, 6°C, jasno nebo zataženo – menší apríl už v březnu)

Asi jedeme do Ameriky. Píšu „asi“ protože mi chybí jedna docela podstatná věc, a to vízum. Je to na prd, ale na druhou stranu se Amíkům vůbec nedivím, že si do země každého nepustí. Jak to tak čtu na různých blogách, existuje spousta naivních lidí, co si myslí, že USA jsou země zaslíbená a každý tam na ně čeká s otevřenou náručí. Hodně ráda tyhle články/diskuze čtu, protože mě naivita některých jedinců vážně baví. 😄 Nejradši mám dotazy typu:

Ahoj je mi 19, skončila jsem střední hotelovku a s přítelem, který je číšník (oba opravdu vysoká kvalifikace, která pozvedne národní hospodářství USA 😳) jsme otrávený z týhle zas…ý republiky plný buranů (tj. mám velký přehled o politice, sociální oblasti, zdravotnictví a ekonomice ve srovnání s ostatními zeměmi). Tak jsme se rozhodli žít na lepším místě – v Americe (jj, v Beverly Hills to vypadalo krásně idylicky – sluníčko, palmy, pláž, občas brigádka v Peach Pitu 😆). Hodláme odjet cca za měsíc, pořídit si nějaké bydlení a sehnat si práci, abychom vyzkoušeli pravý americký život (můžu u toho být, abych se mohla smát?). Myslíte, že je potřeba žádat o nějaké vízum? (Ne, proč?)

Hahaha a ještě jednou ha. 😄 Poznámka pod čarou – nemám nic proti hotelovým školám ani číšníkům, prostě jen příklad. U některých příspěvků je mi hnedka jasný, proč si o nás v zahraničí myslí, že jsme sociálky a burani. Např. dotaz: "Můžu vézt v kufru 15 balení lázeňských oplatků?" (Pokud nepotřebujete nic na oblečení, tak klidně, protože si nedovedu představit, že by se do kufru vešlo i něco dalšího. 😮) nebo "Můžu vézt v kufru doma upečenou vánočku?" (Proč ne? Ale už vidím ten umaštěný obal a od něj umaštěný všechno ostatní, co se nachází v blízkosti. A taky tu výbornou chuť 3 dny staré vánočky, když člověk konečně doletí na místo 🙈. Nedej Bože, aby se kufr třeba na týden ztratil. 😁)

Další příspěvky ve mně vyvolávají mrazení v zádech. A to ty s pravopisnými chybami. Já sice třeba vždycky nepoužívám spisovné výrazy, spíš hovorovou češtinu, aby články byly čtivější a lidem víc připadalo, že to přímo vyprávím, ale že bych někdy vyplodila takový hrůzy… V poslední době mě nejvíc zaujalo: výzum, v cizí zemy, on tam mýval hlad a refleksní vesta. Pokud někomu na těchto výrazech nepřijde nic divného, asi by měl zauvažovat o zopáknutí pravidel gramatiky českého jazyka. 😉

To bylo jen takové malé odbočení o příběhu s vízem. Teď už zase zpátky. Péťa má vízum L1 už docela dlouho, poprvé ho získal už v roce 2011, loni si ho obnovoval. Já si ho zatím nezařizovala, protože zatím mi stačila ESTA, jela jsem jen na 3 týdny. To by tentokrát neklaplo, přece jen dva roky jsou dlouho. Budu potřebovat „manželkovský vízum“ L2. Naivně jsem doufala, že prostě jen odevzdám pas k Péťovi do firmy a někdo to tam zařídí. Taky proč ne. Když ho tam chcou, tak by se měli postarat. Ale bohužel. 😩

Po mém mírném nátlaku 😈, že už se dlouho nic neděje, do odletu krok a skok (byl konec února 😱) a zařízenýho nic, Péťa konečně dostal informaci, že si mám zažádat sama a oni mi to pak proplatí. Asi. Doufám. Pět tisíc je pět tisíc. 😣 Tak jsme se do toho jednoho pošmourného nedělního podvečera pustili.

Jako řeknu vám, žádná pr..l. Je to samozřejmě v angličtině (i odpovědi musí být v angličtině) a chtějí vědět úúúúplně všechno. Počínaje osobními údaji, informacemi z pasu, zaměstnáními za posledních 5 let včetně náplně práce, přes informace o rodinných příslušnících, o zajištění cesty, o zaměstnavateli manžela až po tzv. Security kvesčny. Jako třeba jestli nejsem prostitutka, jestli neobchoduju s drogama nebo nefinancuju teroristickou buňku. Nedovedu si představit, že by se k tomu někdo přiznal.

Po čtyřech hodinách jsem byla úplně opocená a vyřízená a Péťa chytal záchvaty zuřivosti. Bylo potřeba, aby ve svých rozbordelařených papírech hledal různý info. Ke konci už hodil se složkou, kopl do krabice a se slovy „se na to můžu vys..t“, oddupal do obýváku. 😁 Já jen tiše seděla a čekala, až ho to přejde. Ani jsem neměla sil, říct mu na to něco vtipnýho. 😉

Pokračování jsme si nechali na úterý večer a strávili s tím další cca 3 hodiny. Tentokrát jsme se zasekli na platbě, protože mi nedošlo potvrzení, tak jsem se bála, že se něco pokazilo a budeme to muset platit znovu. Naštěstí byly zmatky zbytečný a povedlo se mi objednat schůzku na ambasádě.

Celý týden jsem byla nervózní jak sáňky v létě. Nachystala jsem si otázky, na co by se mě asi mohli ptát a na ně v angličtině odpovědi. Ty jsem se pak učila, abych nemusela vařit z vody. Docela dobře rozumím, ale když mám něco zplodit, ou jé. To je potom porod ježků. 😊

Do Prahy jsme jeli v pondělí 2.3. rovnou z návštěvy u Péťových rodičů. Vstávala jsem už v 4:30. 😪 U Jihlavy jsme najeli na dálnici a docela v pohodě si svištěli. Hodně pršelo, ale provoz moc nebyl a ani jsme nepotkali žádnou zácpu. Asi 10 km před Prahou aut přibylo, ale Péťa měl zrovna pirátskou, takže byl odhodlaný prokalit to 130 až na parkoviště. Déšť nedéšť, auta neauta. Asi stokrát za tu dobu jsem mu řekla, ať brzdí. Lýtka jsem měla úplně v křeči, jak jsem zatínala nohy do podlahy. Ale on ne. Prodíral se dál. Ale asi má hodnýho andělíčka strážníčka (nebo já? 😇), takže jsme dojeli celí.

Na ambasádu jsme se dostali včas, ještě jsme se chvíli potloukali kolem, protože dřív tam nikoho nepustí. Pak už mě nastrčil ke dveřím a odkráčel si vychajdit na Petřín. Přes ochranku dovnitř, odevzdat elektroniku a šup šup, ať mě nikdo nepředběhne do fronty. Odevzdala jsem papíry v prvním okýnku a šla čekat k dalším asi 20-ti lidem, co přišli přede mnou. Hmmm, to tady zkejsnu tak na 3 hodiny. 😣 Ale šlo to rychle. Najednou ubylo 5 lidí, když se zvedla jedna vietnamská rodina. A navíc se s tím úředník nemazal. Každý tam byl tak max. 3-5 minut. Akorát jednu slečnu vyslýchal velmi důkladně asi čtvrt hodiny a nakonec jí řekl, že jí nevěří a ať se ještě posadí, že se ještě rozmyslí. Ani se mu nedivím. Mě taky přišla podezřelá.😉

Pak už jsem byla na řadě. Nejprve se mě zeptal, jestli spíkuju English. Tak jsem mu řekla, že I can try it (že to zkusím). Docela jsem ho tím pobavila. Výborně. Prolomila jsem ledy. 😊 Dala jsem všechny otisky. Zeptal se mě jen asi na 5 otázek, kdy jsem odpovídala jen yes nebo no. Nakonec jsem hodila ještě jednu perlu, když se mě zeptal, jestli je můj hasbend už v US, tak jsem mu řekla, že „no, we plan arrive…..no….. hmmmm……je odjet arrive, že jo?“ Panáček se směje a kývá, že jo a já briskně dokončím větu „arrive together“. Usměje se naposled. Jojo, jsem to ale veselá kopa. 😁 Sice ne schválně, jen se mi plete odjezd a příjezd – arrival a departure, tak jako se někomu plete pravá a levá, nebo záclony a závěsy. Řekne „Your visa was approved“, pas vám pošleme poštou a gúúd báááj.

Takže hurá, do Ameriky jedu! 😊😊😊

PS: Zrovna dnes mi pas s vízem přišel. Vypadá to moc pěkně a říkám si, co by za něj leckterý Mexík nebo jiný ilegál dal.😉