Rise of Phoenix: Velikonoční výlet

(4.4.2016 Phoenix, 33°C, jasno)

Na Velký pátek bylo i tady v USA volno, takže jsme konečně mohli naplánovat zase nějaký delší výlet. Ze všech možností jsme si vybrali cestu po jihozápadě Utahu a návštěvu tamních národních parků. Chtěli jsme totiž i něco, kde můžeme prověřit naši nově nabytou kondici. I když u mě díky „zubní přestávce“ zase tak o polovinu horší. 😟

Domluvili jsme se, že vyrazíme už ve čtvrtek a dojedeme až do hotelu, abychom další den mohli jet rovnou do parku a nemuseli už cestovat. Od nás cesta měla trvat 5,5 hodiny, takže jsem Péťovi řekla, že má přijít z práce ve dvě a ve tři budeme vyrážet. Samozřejmě jsem počítala s jeho pověstnou nedochvilností a schválně jsem řekla dřívější hodinu. Počítala jsem, že tak půl čtvrtá to jistí. Úplně mě ale převezl a překvapil, když ve 2:05 přišel domů. 😲 Tak to jsem teda opravdu nečekala.😉

Cesta proběhla v pohodě. Svačili jsme bagetu z Walmartu, která samozřejmě jako všechno tady byla obří. Udělali jsme si z ní 6 svačin. Vážně by mě zajímalo, jestli se najde někdo, kdo ji dokáže spráskat celou. 😲 Provoz nebyl moc velký a do hotelu jsme dojeli v 10 hodin večer (tentokrát jsme si dali pozor na posun času, abychom zase nebyli za tydýty 😉).

Menší sváča

Vyspinkali jsme se do růžova, nasnídali se typické hotelové snídaně (vejce, slanina) a vyrazili do prvního parku – Zion. Ten byl od nás jen půl hodiny. Kolem silnice byly značky „Pozor zvěř“, tak jsme jeli opatrně. Ale asi jsme byli jediní, protože silnici lemovala spousta mrtvolek. 😢 U 4 zajíců, 2 kojotů a 4 jelínků jsem přestala počítat. Bylo jich tam opravdu hodně. 😧 Ale viděli jsme i pár živých jelínků, jak se pasou na louce. 😄 Taky jsme viděli už přímo v parku jednoho kozoroha. Jako asi to nebyl úplně kozoroh, ale byla to jakási bílá koza se stočenýma vroubkovanýma rohama. Než jsem ji stačila kloudně vyfotit, zmizela za skálou.

Něco jako kozoroh

Trošku jsme se zdrželi u tunelu, který je tam vytesaný ve skále. Dovnitř se totiž vejde jen jedno širší auto, takže jsme čekali, až projedou RVčkáři. Už jsem byla docela nervózní, protože podle internetu, kdo si nepřivstane, už se nevejde, musí zaparkovat až v blízkém městečku a dojet autobusem. Tak jsem se bála, že naše vstávání v 6:30 přijde vniveč. Ale naštěstí Amíci moc ranní ptáčata nejsou, takže jsme se v pohodě vešli.😌

Vstup do parku

Naše kára se skálou

Tady to teprve začíná

Nachystali jsme se na túru a šli na autobus. V Zionu totiž auta přímo dovnitř nesmí. Jezdí tam kyvadlová doprava s devíti zastávkami a člověk může libovolně zadarmo přejíždět tam a zpátky, vystupovat a nastupovat kdekoliv se mu zachce. My jsme vyjeli až na poslední zastávku s tím, že pak budeme postupovat dolů.

Horní devátá zastávka je trail vedoucí k jedné z nejznámější tras – Narrows. Za její zdolání dokonce dostanete v návštěvnickém centru diplom. My jsme se ale jen prošli k začátku trasy a pak se vrátili. Na tomhle trailu se totiž jde prostředkem řeky. 😲 Vzhledem k tomu, že byl teprve březen, řeka byla ledová a nadšenci (blázni) ji zdolávali ve speciálních neprosákavých oblecích a botách. V létě se dá jít bez speciální výbavy, ale prý i tak je řeka hodně studená a není to žádná legrace.

U potůčku

Odpočívám na převisu

Za námi začíná trail v řece

Péťa a skála

Péťa a kláda

Po zdolání krátkého okruhu jsme na zastávce autobusu posvačili díl bagety. Některé kolemjdoucí děti začaly plakat, protože sváča vypadala velmi lákavě, ony měly hlad, ale rodiče jim nic nedali, protože asi ještě nebyl ten správný čas. 😉 Ještěže už jsem dospělá a můžu se najíst, kdy chci. 😊

Po svačině jsme sjeli autobusem na stanici 7 a dali si krátký – ale hodně do kopce – výšlap k vodopádům. Jojo, kopce. To je pořád moje slabina. 😓 Péťa vyskotačil nahoru jak laňka 🐏 a já se dofuněla jak mamut 🐘. Ale vodopád byl moc hezký a o to silnější, že bylo jaro a tály sněhy.

Autobusem jsme se svezli na 6. stanoviště a odtud vyrazili na náš dnešní nejdelší výšlap k jezerům. Cesta tentokrát byla docela úzká a lidi chodili oběma směry, takže jsme se museli navzájem vyhýbat. Mě to až tak nevadilo, protože jsme opět lezli do kopce, já byla zadýchaná až do fialova, stejně bych se zastavovala a odpočívala, ale takhle jsem ještě vypadala jako dobrák, že je pouštím. 😉 Ale zmákla jsem to. 😎 Sice ne nejladnějším stylem, ale všechny jezera jsem viděla.

Takhle to vypadá, když jste dole

Už se škrábeme výš

A takhle to vypadá zvrchu

Trocha pózování u jezera

Při cestě zpět jsme se chtěli vyfotit u jedné krásné skály, ale zrovna se tam nechávala od přítele fotit nějaká slečna. Říkala jsem si, no co, chvíli počkáme, jak dlouho může trvat udělat jednu fotku. Hmmm, jsem naivní. 😏 To není jak já, zapózovat, blik a můžeme jít dál. Týpek ji vyfotil asi desetkrát, vždycky jí to ukázal a ona to zamítla. Jednou dokonce už dost rozčíleně „Hell, no!“. Chlapec byl celý nervózní, viděl, že tam čekáme, ale slečna si nechtěla nechat vzít svoji chvíli. Přece když už se tam vyškrábala, tak bude mít nej cool Fejsbúkovou fotku, jakou nikdo nemá (kromě 10 000 dalších lidí, kteří tudy prošli). 😉 Odhodlaná tam sedět klidně celý den. V Čechách na to ale máme takové krásné přísloví: „Z prd.le ksicht neuděláš.“. 😆 Takže některým stačí jedna fotka a jsou krásní hned napoprvé (třeba já 😇) no a ti ostatní vyfotí 3000 fotek a všechny jsou stejně nepoužitelný. Tak jsme to vzdali a je možné, že slečna tam pózuje ještě dneska. 😄

Krásná hned napoprvé

Celí upocení jsme došli k pátému stanovišti, kde jsou i nějaké restaurace. Jak jsme se blížili, ucítili jsme známý pach smaženého – typické americké rychlé občerstvení. Tak jsme si jen řekli „brrrrr, takový jedovatosti radši vynecháme“ 😕 a dali si nachystanou bagetu a mandarinky. Každý máme ale měřítka poněkud jiná. 😉 Kousek od nás šla rodina, paní začichala a povídá: „Yummy, it smells good.“ (Mňam, to voní dobře.) a už si šli zabrat stůl. Proti gustu…

Ještě jsme si trochu odpočinuli, nastoupili do autobusu a nechali se dovézt k parkovišti. Na zpáteční cestě jsme ještě několikrát zastavili na vyhlídce. Objevili jsme třeba krásnou skalní průrvu i s tunelem. Dovnitř jsme se ale neodvážili. Kdo ví, jaká havěť tam žije. 😲 Taky jsme se podepsali do písku – takový ne moc trvalý odkaz pro budoucí generace. 😄 Do hotelu jsme se dostali pěkně zmožení, vyplácli se na postel a už jen odpočívali, abychom zvládli výlet i příští den.