San Diego

(17.1.2018 Hrušovany u Brna, 2°C, sníh, hnusně)

Jeden z dalších delších výletů, které jsme podnikli, byla návštěva San Diega. Byli jsme tam už jednou, když jsem byla v roce 2013 v USA poprvé a moc se nám tam líbilo. Tak jsme si řekli, že není důvod si takovou pěknou akcičku nezopakovat a navíc jsme měli návštěvu, která si přála zrovna tohle město vidět, tak jsme sbalili batůžky a vydali se na dlouhou cestu.

Cesta je to opravdu dlouhá, něco kolem 350 mil (cca 560 km) a jeli jsme ji asi 5 hodin. Navíc je to takový ten typ cesty, kdy vám navigace řekne: „Za 350 km odbočte vpravo.“ 😊 Po asi hodinovém proplétání Phoenixem najedete na silnici 8 a frčíte až do San Diega. Ne že by po cestě nebylo nic k vidění, ale přece jen pro řidiče je to docela nuda. Teda pro ty pokročilý, mě by to vyhovovalo. 😉 Takže Ondra i Péťa z toho byli docela otrávení.

A teď pořád rovně :-)

Ještě ve Phoenixu jsme se kochali políčkama s bavlnou (kdo ji dneska sklízí, nevím, ale asi stroje, stará praxe by neprošla 😉). O asi 100 km dál jsme míjeli věznici. Obří komplex budov se strážníma věžema a ostnatým drátem. Samozřejmě nesměla chybět cedule „zákaz braní stopařů“. 😀 Další bylo takový pochybný město Gila Bend, kde bych se za tmy bála zastavit. Leží už docela blízko hranic s Mexikem a je to na něm znát. Moc dalších měst už po cestě nepotkáte, spíš jen odpočívadla a benzínky.

Na hranicích Arizony a Kalifornie leží město Yuma a při přejezdu vám můžou chtít kontrolovat doklady. Mexiko už je opravdu coby kamenem dohodil, místy jde i vidět dělící plot, tak jsou docela opatrní. Když jsme jeli poprvé, tak nás kontrolovali hned dvakrát a naše české pasy jim přišly krajně podezřelé. Když jsme jim řekli, že jsme z Europ, tak se tomu děsně smáli, nevím proč. Tentokrát jen obhlídli posádku auta a nechali nás jet.

Hned za hranicemi jsou pískové duny. Je to docela překvapení. Jedete mezi kopcama, kaktusovýma divočinama a najednou duny. 😲 Amíci tam jezdí na čtyřkolkách. Kalifornie je trochu míň suchá než Arizona, takže kromě písku vidíme i zeleň, obří farmy s dobytkem a pole (samozřejmě všechny zavlažované). Těsně před vjezdem do města se šplháme do kopců, vyjedeme na vrch a sláva! Už jsme konečně tady. 😊

Písečné duny

Protože nehodláme marnit drahocenný čas, skočíme si na oběd do Pei Wei a hned pokračujeme do našeho prvního výletního cíle – Cabrillo National Monument. Je to památník mořeplavce Juana Rodrigueze Cabrilla, který to sem přijel obsadit. Rozprostírá se nad zátokou San Diego Bay, kde je vojenská základna. Cestou jsme míjeli kasárny a taky mega obrovský hřbitov vojáků padlých ve všech možných válkách, kterých se Amerika účastnila. Nedokážu říct, kolik jich tam je, ale tipuju, že to můžou být i stovky tisíc pomníčků. Jako fakt hustý. 😲 Vojenská základna je plně funkční a jejím hlavním úkolem je – jak jinak – chránit USA před vpádem Mexíků. Mexiko jde na horizontu vidět, ale prý se takhle přes vodu moc lidí nepokouší dostat. I tak zátoku křižují lodě, čluny, vodní skútry a každou chvílí nad námi přeletí vrtulník nebo malé letadlo.

Uvítací cedule

Pan objevitel

Pomníčky

Mexiko jsou ty kopečky vzadu

Prohlídneme si ještě maják, vojenské kryty a povídání o velrybách. Každý rok v únoru tudy totiž velryby táhnou víc na sever. Je to prý báječná podívaná a doufám, že jestli se někdy znovu dostaneme do Ameriky, tak se na to pojedeme podívat. 😊 Na vyhlídkách děsně fučí vítr, tak všechno rychle doprohlídneme, naskáčeme do auta a jedeme ještě na poslední dnešní zastávku, na pláž. Chceme chytit západ slunce a trochu se pocourat v písku.

V pozadí velrybí páteř

Maják

Sice máme GPS, ale i tak trochu bloudíme, je docela hustý provoz, zrovna jsme trefili dobu, kdy se lidi vrací z práce. Jedeme i přes most Coronado Bridge, který je zajímavý nejen tím, že je hodně dlouhý a vede do zatáčky, ale i tím, že se na něm neplatí mýto. Ono se neplatí na víc mostech, ale tenhle má pěkný příběh, který jak se obávám, by se v českých podmínkách asi nestal. Město se totiž rozhodlo postavit most, aby se nemuselo objíždět kilometry daleko. Po dokončení stavby vypočítali, kolik je to stálo a stanovili mýto. Vybrané peníze šly všechny na splacení stavebních nákladů a ve chvíli, kdy byly splaceny, tak město poplatek zrušilo. Klidně by mohli vybírat dál a slušně si vydělávat, ale slíbili, že budou chtít jen zaplatit náklady a opravdu to dodrželi. 👍

Po pár špatných odbočeních se konečně trefíme, dokonce najdeme i parkovací místo a můžeme se jít plážovat k oceánu (Tichý oceán neboli Pacifik 😉). Na koupání to rozhodně není, ani v létě není voda moc teplá, natož teď v listopadu. Tak se jen procházíme v písku, fotíme se na plavčíkovský boudce, a s rybama a bez ryb. 😄 Samozřejmě taky u místního slavného hotelu Del Coronado, kde údajně straší. Hotel si zahrál i v několika filmech a seriálech (mj. i v Beverly Hills a v Pobřežní hlídce) a je to velká atrakce. Já to teda moc nechápu, ale lidi se chodí dívat do hotelové haly jak do muzea.

Procházka po pláži

Slavný hotel Del Coronado

I am king of the world!

A s rybama...

...a bez ryb. :-D

To je romantika, co?

Na strážní budce

Pak se snažíme vyfotit západ slunce, u čehož dostanu trochu zpucíno. Péťa totiž chtěl, že to vyfotím tak, aby měl to slunko jakoby na ruce. Tak já stojím, naviguju ho, ruku výš, ne to je moc, trochu níž, doprava, doleva, fotím, pořád to vypadá blbě, už mu dochází trpělivost a najednou je slunko pryč. 😣 Tak je mi se sevřenýma zubama vysvětleno, že jsem úplnej jantar, že jsem jako já měla pohybovat s tím foťákem ne s jeho rukou, páč na displeji přece jasně vidím, jestli je to naštelovaný dobře nebo ne. 😁 Měl mi to říct dřív, mohl mít fotku jak do časáku. 😉

Trošku vedle, no.😁

Takhle to asi mělo vypadat 😉

Apokalypsa 😲

Už jsme celí uondaní a je tma, tak jedeme na hotel. Máme rezervaci na dva samostatný pokoje, ale jednu chvíli už to vypadá, že skončíme všichni na jednom, protože Ondatrám nefunguje platební karta. Nám se zaplatit podařilo v pohodě, máme kreditní kartu. Oni mají jen debetní, která v 95% prošla, ale tentokrát ne. Ondra zpocenej, několikrát to zkouší, recepční zpocenej, bojí se, že mu ty divný lidi s ruským přízvukem zakempí na recepci. 😊 Naše karta znovu použít nejde, druhou přesně stejnou platbu to blokuje. Asi po půl hodině si Ondra uvědomí, že má sebou ještě firemní kartu. Sice taky debetní, ale zkusí to a ona funguje! Hurá, sláva, jsme zachránění. Nocovat s chrápajícím Ondrou by mě asi zabilo. Ještě se trochu porafeme s Mícou o tom, v kolik zítra vyrazíme. My chceme, co nejdřív, ať toho hodně stihneme, oni se chcou důkladně prospat. Po pár vzájemných insultacích 😉 se domluvíme na devátou a konečně jdeme na pokoj.

Hotelová snídaně je tradiční americká, stejná jako v každým hotelu, kde jsme byli ubytovaní. Mají vaječnou míchanici, slaninu, toustový chleba, wafle, mufíny, jogurty, cereálie, máslíčka, džemy, jiný den třeba opečený brambory, křupkatý párečky nebo masové placky. Nasnídáme se, poklidíme si v pokoji a čekáme až se druhá část výpravy vyšmrdolí. Konečně už jsou taky hotoví, můžeme vyrazit.

Dneska máme v plánu ZOO. Podle nějakých žebříčků je to prý nejhezčí ZOO na světě. Jako hezká je, ale nevím, jestli bych ji dala na první místo. Lístky máme koupené předem přes internet, jeden stojí 50$ (1250Kč). Lidi, co se v ČR vztekají, že 100Kč za lístek je moc, by asi padli do mdlob. 😉 Cesta i parkování je v pohodě, můžeme se vrhnout za zvířátky.

Fotka u nápisu, aby nám lidi věřili, že jsme tady byli. 😉

ZOO je moc pěkná, velká, vidíme mraky zvířat a strávíme zde celý den. Kromě živých zvířátek tady mají i spoustu soch. Velkou atrakcí jsou pandy 🐼, na který se někdy stojí i hodinová fronta. Naštěstí tady dneska není moc lidí a čekat nemusíme. Pandy stejně jen leží a spí, maximálně něco žvýkají. Lákadlem jsou i koaly, každá má svůj strom, ale mezi nejakčnější zvířata stejně jako panda teda nepatří. Mě se teda víc líbí tasmánský čert a taková děsně maličká a hubeňoučká antilopa (Southern Gerenuk se jmenuje v angličtině), Péťovi samozřejmě žirafy.

Tasmánský čert, měli i živýho.

Péťa a jeho nejoblíbenější žirafy

Hubená laňka, myslím tu antilopu vzadu, ne mě.😊

Snad na mě něco nespadne. 😊

Ten musí mít ale sílu.😄

U želv se staneme svědky rozmnožování. 😮 Malé děti si myslí, že ta spodní vozí tu druhou na zádíčkách a ta třetí by se taky chtěla povozit. 😉 Ale ve skutečnosti si páreček přede všema lidma nestydatě užívá a třetí želva je kaziš.k a snaží se želváka shodit a nahradit ho. Ani při rozmnožování nejsou želvy moc rychlé. Jeden šťouch vychází asi na 20 vteřin a želvák pokaždý udělá „grrrrrr“. S posledním „grrrrrr“ mu na želvici ukápne slina, sleze a jde se nažrat. Fakt super zážitek. 👍

Do 18-ti let nepřístupné!

Na konec se ještě projedeme lanovkou nad výběhy a už nás málem musí zaměstnanci vyhánět košťatama, protože se blíží zavírací doba. Do posledního kopce k východu jezdí jezdící schody. Amíci líný, by si člověk řekl, ale po asi 7 hodinovým courání po ZOO se svezu ráda i já. 😊

Hnedka vedle ZOO je Balboa park a umělecká čtvrť. Balboa park je nejen trávník a stromy, ale i honosné zdobené stavby v evropském stylu, botanická zahrada, fontána, výstavy, pouliční umělci,… Taková zelená oáza uprostřed města, kde můžete strávit celý den. Relaxovat, zacvičit si, prohlídnout výstavu, koupit suvenýry a na závěr si ještě poslechnout symfonický orchestr. Kluky samozřejmě víc zajímá parta roztleskávaček na výletě. Jsou to ignoranti.😣

Kašna v parku

No a tohle jsou ty roztleskávačky

Další den jedeme do Sea Worldu. To je něco jako ZOO, ale s kosatkama, delfínama, tučňákama a dalšíma mořskýma zvířatama. Byli jsme tady už při první návštěvě a je to fakt bomba zážitek. Škoda, že kvůli pár bláznivejm aktivistům mají tyhle parky namále. 😒 Parkování opět v pohodě a vstupenky taky. Máme koupený přes internet (jedna za 70$, tj. asi 1750Kč – je to docela dost, ale opravdu to za to stojí), takže si jen necháme prohlídnout batůžky a projdeme rámem a můžeme si začít užívat.

Celá výprava

Hnedka za vstupní bránou je bazének s takovýma těma okusovacíma rybičkama. Tak tam strčíme ruce a necháme se ožírat. Po prvním šoku je to velice příjemné. Na Ondru jdou jak slepica po flusu, na mě o trochu míň, ale i tak je to bájo. V dalším bazénku si můžeme šáhnout na kraby a na hvězdice, obojí je na pohmat jak kámen. Později si ještě pohladíme rejnoky, což je úplně nejvíc nejheboučtější věc, na kterou jsem kdy šáhla a nejradši bych si aspoň jednoho rejnoka odvezla domů. 💗 Člověk si může koupit i rybičky a krmit je, ale přijdeme pozdě a dnešní dávku už mají sežranou.

Manikůra

Nejhebčí rejnoci

První představení, na které jdeme, se jmenuje „Pets rules“ (Pravidla domácích mazlíčků) a vystupují v něm zvířátka z útulků nebo nějaká postižená. Takže můžeme vidět pejsky, kočky, prasátko, papoušky, kachny a dokonce i klokana. Na všech zvířátkách jde vidět, že je to moc baví a my si celé představení báječně užíváme. 😄 Nadšeně tleskám od začátku až do konce a trochu mě to i dojímá, že to byly chudinky určený k utracení, ale tím, že si je Sea World vzal, tak jim zachránil život. Po konci představení si můžeme jít klokana pohladit, tak samozřejmě jdu. Čekala jsem, že bude hebký, ale je spíš jak zacuchaný zplstnatělý plyšák a přitom je učesaný.

Já a klokan

Po prvním představení si prohlídeme minizoo a pak jdou kluci na horskou dráhu. Já s Mícou na ně čekáme u plameňáků, kterým jsem za 50 centů koupila granule, tak je krmím a oni ochotně pózují na fotky. Kluci si to dají asi 5x dokola než konečně usoudí, že je čas jít dál. Já bych to nedala ani jednou, ale oni jsou šílenci, jen co vystoupí, hned se zase řadí do fronty. Blééééé.😵

Péťa s Ondrou na posledním sedátku

Pózující plameňáci

Další vystoupení je s lachtanama a vydrou. Publikum rozpaluje týpek, co předvádí různý písničky a převlíká si kostýmy. Je to dost srandovní, má komediální talent. Pak už přifrčí lachtani a předvádí naučené kousky. Mají to pojaté jako různé televizní pořady, takže dělají třeba Survivora, Dancing with the Stars nebo CSI. Opět jsem nadšená a jen žasnu, jak jsou ty zvířátka šikovný.

Umpa Lumpa

Dancing with the Stars

Taky se mi líbí, jak to mají všechno do detailů vychytaný, všechno je na minutu přesně podle programu a zaměstnanci jsou všichni usměvaví a očividně je ta práce baví. Žádný kyselý ksicht za celou dobu nepotkáte, ať už jde o cvičitelku delfínů nebo sběrače odpadků. 👍 Samozřejmostí je i péče o postižený, všude se dá dostat bezbariérově a třeba pro hluchý je u každé šou, kde se mluví i tlumočník, který jim to předvádí znakovým jazykem. Nebo další věc, nad kterou jsem žasla, bylo, že před každým „amfiteátrem“ (nevím, jak jinak nazvat to místo, kde bývají vystoupení) je parkování pro kočárky. Lidi tam odstaví svůj kočár, nechají tam klidně i tašku s věcma a vůbec se nebojí, že by jim to někdo zatím ukradl. V těchto chvílích mě vždycky mrzí, že v tomhle jsme fakt pozadu. Nechat někde v ČR bez dozoru kočár a ještě s kabelou byť jen na 5 minut, už byste se s ním nikdy neshledali. 😩

Před dalším představením jdeme na jídlo do restaurace přímo v areálu. Péťa si dá burgr a já hranolky se sýrovou omáčkou a praženou slaninou. Mňááám. Prohlídneme si ještě akvárium s menšíma rybičkama, tučňáky, žraloky a samozřejmě moje nejoblíbenější zvíře – běluhu. Strašně se mi líbí, jak si v poklidu plave a pořád vypadá, že se usmívá. U jejího akvárka bych mohla sedět klidně celý den.😗

Péťův burger,

moje hranolky

a běluha.

Největší atrakcí Sea Worldu je vystoupení s kosatkami. Předchází mu samozřejmě poděkování příslušníkům americké armády za to, jak každý den nasazují vlastní životy, aby uchránili Ameriku. 😫 Přítomní vojáci si stoupnou, kamery je filmují a ukazují je na obří obrazovce a všichni tleskají a drží se za srdce a jsou dojatí a tak. 😉 Kromě Ondry si všichni sedneme mimo Soak Zone. Prvních pár řad je určeno k tomu, abyste odešli pěkně mokří. 😌 Kosatky totiž různě máchají ocasama, na plocho s nima plácají na hladinu nebo třeba i plivou. Samozřejmě cílem je pošplíchat co nejvíc diváků. Spousta lidí tam jde dobrovolně, mají občas i pláštěnky. Nejlepší jsou ale ti, co o tom neví nebo si toho nevšimnou a pak při první spršce s jekotem utíkají o pár řad výš. Ondra asi v půlce taky vyměkne a přijde za náma. Srab.😎

Vystoupení kosatek

Kosatčí piruetky

Úplné baletní pózy

A teď pořádnýho placáka.

Představení je to moc pěkné, ale přijde mi, že je rok od roku osekanější. Když ho porovnám s tím, co jsme viděli před těma dvěma rokama, tak je opravdu takové chudší a kratší. A když jsme mluvili s místníma, tak nám říkali, že dřív bývalo ještě mnohem lepší. Cvičitelé plavali s kosatkama v bazénu, nechávali se vozit a vyhazovat do vzduchu. Pak to ale jedna kosatka přepískla a cvičitelku roztrhala. 😱 Páč do kosatčí hlavy nikdo nevidí, nebylo možný říct, jestli to udělala schválně nebo si jen trochu drsně hrála. Přece jen je to docela dravec (stačí se podívat, jak dopadne tuleň, když ho chytí). Od té doby bylo zakázané být s kosatkama v bazénu, takže všechny cviky jim cvičitelé jen ukazují ze břehu. V současnosti se navíc blázniví aktivisti bijou o to, že výcvik je týrání zvířat a chtějí, aby byly vypuštěný na svobodu. Nechci se pouštět do nějakého rozsáhlého hodnocení pro a proti. Pokud má někdo zájem, může mě přijet navštívit a můžeme rozvinout diskuzi. 😉 Ale já osobně si myslím, že je to škoda, žádný ze zvířátek v parku rozhodně nevypadá týraně a dokonce jde na nich vidět, jak se na svoje vystoupení těší a baví je to. I tak jsme ale opět nadšení. Já o to víc, že jsem si k vystoupení koupila moc dobrý jahodovo-pudinkový košíček. 😄 
 

Mňamkáááá

Projdeme akvárka, který jsme ještě nestihli a jdeme se kouknout na poslední dnešní představení. Tentokrát vystupují delfíni a kulohlavci (Pilot Whale se to jmenuje v angličtině a je to velikostně mezi delfínem a kosatkou, má kulatý čumák a je celý černý). Je to opět suprové. 💖 Delfíni ani kulohlavci nejsou nebezpeční, takže jsou s nima cvičitelé přímo v bazénu, vozí se na nich a nechávají se vyhazovat do vzduchu. To je takový můj sen, že bych si někdy chtěla zaplavat s delfíny a třeba od nich dostat pusu. 😊 Do předních řad opět nejdeme, na to abychom se nechali polejt, je přece jen dost zima.

Tohle je ten kulohlavec

Piruety v podání delfínů

Sedm delfínů ve vzduchu

Do zavíračky zbývá poslední půl hodiny, každý z nás chce ještě vidět něco jiného, tak se rozdělíme. Kluci jdou samozřejmě na roller coastery, Míca jde na delfíny a já k bazénu s kosatkama. Přes den je tam vždycky nátřask, teď už je tam krásně klidno a prázdno. Sednu si na lavičku a pozoruju je, jak si plavčí. Je to balzám na nervy. 😊 Vydržím tam sedět celou půlhodinu. Pak už nás stejně jako v ZOO začnou vyhánět zaměstnanci košťatama, tak se ještě naposled vyfotíme a jedeme na hotel.

Kosatčí miminko s maminkou

Asi trénink na vystoupení

A nebo se mají rády

Mooooc rády

Na poslední celý den máme naplánovanou návštěvu „muzeí na vodě“. Poprvé máme trochu problém s parkováním, ale nakonec volné místo najdeme. V blízkém parku se totiž koná festival Mac&Cheese, takže je všude plno lidí. A ty fronty! 😲 Mac&Cheese je moje oblíbené jídlo, ale že bych chtěla stát hodinovou frontu na ochutnávku, to si radši dám něco jiného. Ale Amíci (jak už jsem několikrát psala) fronty milují a tak spořádaně čekají, než na ně přijde řada a ještě se u toho baví.

My se nejprve vydáme do muzea plachetnic a ponorek (vstupné 18$). První je zrenovovaná starobylá plachetnice. Je to moc pěkné a zajímavé, ale plavit se po moři bych určitě nemohla. Stačí mi asi 10 minut a začne mi být docela šoufl. Lodě jsou totiž ukotvené v přístavu, houpe to jen trošičku, ale já mám na takovýhle věci docela slabý žaludek. 😉 Druhá je ruská ponorka. Kdo chce jít dovnitř, musí prolézt zkušebním otvorem, kterých je uvnitř několik. Já s Péťou to dáme v pohodě, Ondatry zůstanou venku, otvorem by sice prolezli, ale Míca má trochu klaustrofobii.

Plachetnice

Péťa by mohl být z fleku námořník, narozdíl ode mě

Ponorka je docela velká, ale nedovedu si představit, že bych tady měla třeba měsíc žít zavřená. Všechno je strašně stísněné a ty průlezy mi připadají ještě jako ten nejmenší problém. Každý námořník kromě kapitána (ten má celou kajutu) má přidělenou jednu pryčnu a jednu poličku. Jinak jsou všude jen šedý trubky a kabely. Brrrrrr. 😕 Na jedné stěně najdeme nějaké české nápisy. Nevím, jestli se nějaký Čech někdy plavil touhle ponorkou nebo pro amíky při výzdobě bylo čeština jako ruština – prašť jako uhoď. 😄 Americká ponorka je trochu větší, prostornější a moderněji vybavená. Ale myslím, že je to udělaný tak trochu schválně, aby si lidi řekli, podívejte se, jak jsou Američani oproti Rusům daleko.😉

Miliony a miliony ventýlků

Češi jsou všude

Péťa v průlezu

Co jsem viděla? Popravdě řečeno úplný ho.no. 😄

Prohlídneme si ještě jednu hlavní loď. To už je spíš takový větší parník, ale ještě ne úplně Titanic. 😉 V podpalubí se s námi dá do řeči hlídač. Je překvapený, že jsme z Evropy, z takové dálky. Ale i z toho, že bydlíme ve Phoenixu a jen tak jsme si zajeli na výlet do San Diega. To už jsem tady sledovala několikrát, že Amíci moc necestují a dokonce bych řekla, že jsme toho za ty dva roky stihli objezdit víc než průměrný Američan za celý život. Taky nám objasní, co je takové podivné ťukání. Prý to jsou krevety narážející na loď, jak se snaží okusovat řasy. 😲 Huuustý.

Projdeme kousek dál po ulici k další lodi, tentokrát obří vojenské letadlové lodi USS Midway. Podle Ondater smrtelná dálka a měli jsme se vrátit pro auto a popojet. No nevím, jsme rádi, že máme, kde parkovat a riskovat kvůli 300 metrům se mi fakt nechce. Lístky tentokrát stojí 20$ a dovnitř se ženou docela velký davy lidí. Hrozím se, že dopadneme jak v Los Angeles na USS Iowa, našem nejhorším výletu vůbec, ale naštěstí je to pohoda. Loď je fakt obří, je to takový sídliště na vodě, takže i ty spousty lidí se tady v pohodě rozptýlí.

USS Midway

Ještěže jsou všude směrovky, po pár schodištích, zatáčkách a průlezech jsem totálně ztracená. Kdybych byla námořník, asi bych nebyla schopná najít ani záchod. A to, jak jsem už několikrát zmiňovala, mám výborný orientační smysl. 😉 Ale to si vážně nedovedete představit tu rozlohu. Myslím si, že nachodíme dobrých 5 kilometrů, než celou loď prolezeme. Mají tady i třeba vězeňský cely, asi kdyby se někdo vzbouřil. Na jedné palubě je možné si vlézt do stíhaček nebo aspoň na sedadlo stíhacího pilota. Aby byla návštěva lodi ještě zajímavější, můžete jít i na další atrakce, jako je třeba simulátor letu. Akorát je tam fronta, jak na banány, takže na to prdíme. Samozřejmě nesmí chybět obří Gift shop, kde najdete všechno možný i nemožný s motivem lodi.

Takové menší lanko 😊

Jedna z asi tisíců chodeb

Hotovej Top Gun

Na horní palubě je několik letadel. K většině z nich vedou schůdky, takže si můžete vlézt podívat, jak vypadají zevnitř. Nejvíc se mi líbí jedno letadlo, který má skládací křídla, aby se s ním líp parkovalo. Tenhle výlet nebyl zrovna nějaká holčičí zábava. Neorientuju se v lodích, ani v letadlech, vojenský věci mě už vůbec netankujou a vrcholem techniky je pro mě kuchyňský robot 😉, ale přesto se mi to dneska všechno líbilo. Třeba konkrétně na USS Midway ta velikost. Když si člověk uvědomí, jak se tak obrovský kolos může udržet na vodě. Vylezete na palubu a tam je zaparkovaných třeba 20 letadel. Ty už jsou samy o sobě dost velký, ale na týhle lodi vypadají jak hračky. No nechtěla bych tam šůrovat podlahy. 😄

Letadlo se skládacíma křídlama

Vrtulníky

Míca s Ondrou se ještě skočí podívat na slavnou sochu Embracing Peace. Určitě už jste ji někde viděli, nebo aspoň fotku, podle které vznikla. Je oslavou konce II. světové války a námořník vracející se domů na ní líbá zdravotní sestru na náměstí v New Yorku. My jsme ještě chtěli prohlížet letadla (Péťův profesní zájem 😉), tak sochu vynecháme. Třeba na ni mrkneme příště, až pojedeme na ty velryby. 😊

Embracing Peace

Posledním cílem tohoto výletu je Belmont Park. Je to zábavní park s pouťovýma atrakcema, spoustou stánků a mimo jiné i s jednou z nejstarších dřevěných horských drah (postavená byla už v roce 1925). Péťu s Ondrou tenhle údaj samozřejmě neodradí a dají si pár jízd. Dráha se celá klepe a vrže, nevlezla bych na ni ani zadarmo, natož za peníze, ale prý je to o to větší dobrodrůžo. 😣 Chvíli sledujeme pár týpků, co zkouší jezdit na umělých vlnách, ale každý vydrží tak dvě vteřiny a skutálí se dolů. Jsou to všechno jelita.😉

Sebevražedné monstrum

Jelita 😄

Ondatry pak jdou ještě do dětské herny Chuck E. Cheese´s. My jdeme radši na pláž. Samozřejmě ne se koupat, spíš se jen cournout v písku, ještě jednou si šáhnout na oceán a pozorovat západ slunce. Byla by to i velká romantika, kdybychom se nestali svědkem takové humorné scénky. 😄 Na pláži je partička teenagerů. Jedna holka si vybalí svačinu a najednou se k ní začnou slítávat racci a snaží se jí tu svačinu uzmout. Holka piští, mává rukama, ale svačinu nepustí. Hejno racků na ni dělá nálety, je jich aspoň 15. Ona má zřejmě velký hlad, protože místo aby sváču odhodila, nechala jim ju sežrat a tím se zachránila, tak se snaží bojovat. Scénka jak do Natoč to! nebo do Ridiculousness (o tom možná v nějakém dalším blogu). Nakonec se jeden mladík z party ukáže jako gentleman a odežene je dekou. Doufám, že ho pak slečna sladce odměnila, třeba mu dala kousnout z té svačiny. 😊

Útok racků

Konečně romantika 😍

Při procházce po pláži objevíme takové podivné obří útvary. Vypadá to trochu jako paroží, ale je to takové slizké. Tvrdé, ale na zlomení křehké. Čučíme na to jak blázni. A nejsme jediný, prohlíží si to i další lidi. Jedna paní nám povídá, že to vypadá jak aliens (mimozemšťani). Mě to taky tak přijde, tak se od toho radši držím dál, ale Péťa si samozřejmě musí šáhnout. Naštěstí ho to nezabije. Ufff. 😊 Později najdeme, že to byly rostliny chaluh, co taky jinýho čekat na pláži. 😄 Ale bylo to fakt divný.

Alien!!!

A už ho mají. Od tý doby se chová divně. 😉

Návštěvou Belmont Parku jsme viděli všechno, co jsme měli v plánu. Opět se dohádáme o době odjezdu. 😉 Strávíme poslední noc v hotelu a frčíme zpět do Phoenixu. Cestou se nic zvláštního neděje. Krom toho, že mi kluci na chvíli svěří řízení a pak se všichni bojí o svůj život. Křečovitě svírají opěrky, nohama šlapou na imaginární brzdy a občas křičí hrůzou. Já to ale nechápu, protože mám vše naprosto pod kontrolou. Jsou to hérečky. 😎