Rise of Phoenix: Přibližovadla

(16.5.2018 Hrušovany u Brna, 14°C, oblačno)

Než jsme odjížděli do USA, tak mě auta nijak zvlášť nebraly. Asi i proto, že manuál jsem nezvládala řídit, tak mi to bylo jedno, čím se vezu. A vždycky lepší auto, i třeba starý a slabý, než autobus. 😉 Doma jsme měli Opel Corsu, r.v. 2002 s výkonem motoru 943 kW (ani ne litr, takže dost slabota 😉), ale měli jsme ji rádi. Dovezla nás všude, kam jsme potřebovali. Dokonce jsme v ní přestěhovali půlku věcí včetně nábytku do našeho nového domu. Stačila nám. Ale pak jsme odjeli do Ameriky…

Do Ameriky, země autům zaslíbené. Trochu už jsem to rozebírala v článku o výhodách a nevýhodách USA (ZDE). Díky automatům jsem začala řídit i já, starý posera. 😄 Samozřejmě k tomu přispěla i šířka silnic a parkovacích míst. Ne jako když jedete na Vysočinu a říkáte si „tahle úzká silnička musí být jednosměrka, sem se sotva vejdu sama“. A ono ne a ještě proti vám vyjede autobus. 😱 V neposlední řadě je super taky klidný provoz. I když se občas sviští rychle, nejezdí se v USA tak agresivně jak tady. Češi jsou strašně bezohlední, vzteklí a každý má představu, že on sám je minimálně Niki Lauda, zatímco ti ostatní jsou „sráči, šneci, ko.oti,….“, nesmíme zapomenout na „no jo, ženská“ a podobně. Ale o tom jsem vlastně ani psát nechtěla. Chtěla jsem se věnovat tomu, čím jsme se vozili my.

Péťova firma má smlouvy s autopůjčovnou National Car Rental. Patří mezi ty nejdražší, ale taky ty nejlepší. Kdybych těch 1000$ měsíčně měla platit ze svého, tak si asi vyberu jinou půjčovnu, ale takhle nás cena netrápila. 😎 Auta jsou nová se vší možnou výbavou, většinou je nejdýl po dvou letech prodají a pořizují jiná. Mají velký výběr a zaměstnanci jsou vždycky ochotní, milí a nic pro ně není problém. Takže jsme jezdili letošními nebo loňskými modely, najeto pár set max pár tisíc mil, s našlapaným motorem, couvací kamerou, navigací, vyhřívanými sedadly (pravda, v Phoenixu moc často nevyužijete 😉), elektronickým posouváním sedadel a já nevím s čím vším ještě, páč přece jen jsem ženská, takže vybírám spíš podle vzhledu. 😄 No a později jsem ještě chtěla, aby auto „mělo odpich“ a na semaforu jsme s řevem motoru všechny předjeli. 😉

Z bezpečnostních důvodů je v nařízeních firmy, že auto by se mělo po měsíci vyměnit za nové, zkontrolované, s vyměněnýma/doplněnýma kapalinama, dohuštěnýma pneuškama a tak. Protože kdyby se zaměstnanci stala nehoda kvůli špatnému technickému stavu auta, tak by z toho byl veeeelkej průser. Nám se úplně přesně po měsíci nechtělo, zejména když jsem si nějaký autíčko oblíbila, tak jsme jezdili měnit průměrně po dvou měsících. Ale byli i tací, co měli jiné auto třeba po 14-ti dnech. 😉 Za ty dva necelé roky jsme vystřídali cca 13 aut. Některý jsme měli dýl, jiný jen chvíli. 4x jsme museli měnit neplánovaně – 3x jsme píchli a jednou nám protijedoucí kamion odrazil na sklo šutr a rozbil ho. Píchlý kolo vždycky vyměnil Péťa sám za rezervu a až jsme měli čas, tak jsme ho jeli vrátit a půjčit si nový. Jinak byla i možnost pro ty, co to neumí, zavolat do půjčovny, že stojíte na krajnici tam a tam a oni přijeli, přivezli vám jiný auto a tohle si odtáhli a spravili sami. Taky jsme si vždycky dělali srandu, že ho jedeme vyměnit, protože už je špinavý. 😄

První auto jsme si objednali předem přes net na den našeho příletu. Venku před letištní halou mají zastávku autobusy, vozící lidi do autopůjčoven. Neplatí se žádné jízdné, je dotované těmi autopůjčovnami. Služba funguje samozřejmě i obráceně. Když auto vrátíte, tak můžete tím autobusem zase odjet na letiště. Řídí ho většinou starší chlápci (někdy veteráni), co vám i ochotně pomůžou s kufry. Autobus jezdí každých asi 5-10 minut, takže nemusíte ani dlouho čekat.

Dovezou vás před obrovskou budovu, na několik pater, s jezdícími schody a výtahy. Jo a taky s moc pěknýma záchodama. 😊 Sídlí v ní všechny možný půjčovny a vy si jen vyberete to správný patro, kde je ta vaše. Nejdřív jsme si na parkovišti vybrali káru, kterou chceme jezdit. Vzali jsme z ní klíčky a šli do kanceláře vyřídit papíry. To byl občas porod, vzhledem k tomu, že jsme cizinci a auto jsme půjčovali na pas a ne na americký řidičák. Ale nakonec jsme se vždycky domluvili. Pak už jsme jen nasedli, u brány ukázali papíry z kanceláře a mohli odfrčet. Při výměně auta to bylo stejné. Jen na začátku jsme přijeli k stanovišti, kde se auta vrací a pak si šli vybírat na parkoviště. Což byl občas taky porod, protože skloubit moje požadavky (couvací kamera, držáky na kelímky 😉 a hlavně hezký vzhled 😄) s těmi Péťovými (silný motor a další technický zbytečnosti 😉) bylo občas na mrtvicu a pobíhali jsme od jednoho auta k druhému třeba hodinu.😮

Úplně nejradši jsem měla naše první auto Chrysler 200 v modré metalíze. Bájo jezdil a byl moc krásný. A navíc byl prostě první. 😍 Pak jsem si taky oblíbila Nissan Maxima. Ten jsme měli dvakrát, jednou černý a jednou stříbrný. Mělo hustej motor, ale nebylo tak velký, takže na křižovatkách mělo super odpich. 😈 Náš velmi oblíbený byl taky Dodge Charger, měli jsme ho 2x v černé barvě. Výkonný motor a krásný design, plus možnost startování na dálku, aby se auto vyklimatizovalo, ještě než do něho vlezete. 👍 Navíc jsme si v něm užili spoustu zábavy, protože Chargery (nejčastěji černé) využívají v Americe policajti. Takže jsme vždycky sledovali, jak někdo přisvištěl, najednou uviděl naše auto, dupnul na brzdu a až nás míjel, tak teprve zjistil, že policajti nejsme, tak zase odfičel. 😁

Naopak úplně nejmíň ráda jsem měla Toyotu Prius. 💩 Byla nám doporučena, když jsme jeli do Yellowstonu, že se v ní dá krásně vyspat. Jak to dopadlo, jste si mohli přečíst ZDE. Vyspat se v ní teda nedalo, motor to mělo slabý jak čaj, přes 75 mil/h jsme z toho nevytáhli a brzdy ne vždy na 100% fungovaly. Ne, že by byly rozbitý, ale to auto nějak „inteligentně“ usoudilo, že tolik brzdit nechce. 😭 Jediným pozitivem byla spotřeba, která byla oproti ostatním autům, co jsme měli, asi poloviční. Takže hned po návratu zpět do Phoenixu jsme Priusa vyměnili za Dodge Chargera, abychom si zase trochu užili. Moc spokojení jsme nebyli ani s Nissanem Murano, což bylo SUV. Takže velké, těžké auto. Ale na to jak velkou mělo spotřebu, mělo moc malou nádrž, což je při amerických výletních vzdálenostech docela problém. Zase ale dobře posloužil při odjezdu domů, kdy jsme do něj nacpali všechny kufry. Taky jsem ráda vracela Chrysler 300. S tím nebyl žádný jízdní problém, vše bylo v pohodě. Jen se mi vůůůůůbec ale vůůůůůůůbec nelíbil vzhledově. Taková jakási hranatá kraksna.😉

Jednou jsme měli půjčený Ford Fusion (stříbrný) a asi 4x Nissan Altima (stříbrná, bílá, tm. šedá a černá). Celkem v pohodě auta. Nevyčnívaly ani v pozitivním ani v negativním smyslu. 😉 Jestli jsme měli ještě nějaký jiný auta, si už nevzpomínám a nemám je ani na fotce, takže to bude asi vše. Ještě jsme si někdy chtěli půjčit sporťák Mustanga nebo Camaro, ale buď zrovna nebyly volné, nebo bylo příliš hic. Když už jsme se na podzim odhodlali, že to zkusíme a jeden byl zrovna k mání, asi o tři kroky nás předběhla jakási vyzobaná odbarvená plnotučná slunečnice. Narvala se dovnitř a my měli smolíka. I když k ní se to auto vůbec nehodilo a očividně ho neuměla ani nastartovat. Mánička. 😒😄

Každopádně jsme se dost namlsali. Když jsme pak přijeli zpět do ČR, zjistili jsme, že Corsička už pomalu dosluhuje. Rozhodli jsme se, že musíme koupit auto nové. Ale chceme automat, couvací kameru,… a 1000 dalších pičičinek, na který už jsme byli zvyklí. Mohlo by se to nazvat „drahej vkus“. Takže po dlouhém vybírání, mnoha vášnivých diskusích a několika chvil tiché domácnosti, jsme si nakonec vybrali Nissan Qashqai. Protože jak jste si určitě všimli z výčtu půjčených aut, Nissan byla naše oblíbená značka i v USA. A kdybych náhodou někdy vyhrála v Eurojackpotu, tak si nechám dovézt jednoho Chargera a ještě jednu Maximu k tomu. 😇