Colorado - sobota a neděle

(16.10.2015 Phoenix, 26°C, bouřka)

Péťa dostal už druhé upozornění, že si ještě nevybral dost dovolené, tak jsme to museli napravit. Tentokrát jsme se rozhodli navštívit Colorado. Stát od Arizony severo-východně, dál do vnitrozemí. Colorado je docela hornaté, nachází se zde spousta lyžařských středisek, mimo jiné i nejznámější Aspen. Nás ale lyže neberou, navíc je na lyžovačku přece jen trochu brzy, tak jsme se vydali po jiných místech, které Colorado nabízí.

Vyjížděli jsme hodně brzy ráno v sobotu. Vstávali jsme v pět. Ouvej ouvej. 😫 Takováhle hodina vůbec existuje? V 6:13 už jsme byli na cestě. Zrovna vycházelo sluníčko, příroda se probouzela a my byli navzdory časné hodině plní energie. Asi po hodině a půl jsme zastavili na odpočívadle a šli se vyvenčit. Byla tam hezky udržovaná kaktusová zahrádka a na opuncii právě rostly plody. Takové velké tmavě fialové šištice. Péťa jak malý dítě, že by jednu chtěl. Než jsem stačila říct: „Nešahej na to, beztak to bude píchat. Jsme přece v Arizoně a tady píchá všechno.“, už jednu měl v ruce a auauauauau. 😕 Zahodil šištici, která byla plná takových těch píchavých chloupků. Samozřejmě si jich aspoň dvacet zapíchal do obou ruk. Fakt jak malej. 😣 Nabízím se, že mu to vytahám pinzetou, ale dělal hrdinu, že to je v poho, že to samo opadá. Samozřejmě neopadalo a jak chtěl chytit volant, tak ho to zase popíchalo. Konečně si to teda nechal vytahat, ale několik už jich bylo moc hluboko nebo zalomených. No, kdo chce kam…😉

Projíždíme krásnou krajinou

Další cesta už probíhala v klidu, asi dvě hodiny jsem řídila já. Žádnou nehodu jsem nezpůsobila, ani jsem nikoho neohrozila. Po celkem pěti hodinách jsme dorazili k monumentu Four Corners. Místo, kde se setkávají hranice čtyř států – Arizona, Utah, Nové Mexiko a Colorado. Poněvadž Amíci dokážou udělat z prdu kuličku, mají i toto ošéfované. Je zde postavený celý památník, lavičky na odpočinek, fotící balkony, stánky se suvenýry, záchody a samozřejmě se zde vybírá vstupné. 5 doláčů na osobu. Jsou to vydřiduši, ale kdy se to člověku znovu přihodí, aby si šáhl na hranice čtyř států, že? 😉

Na čtyřech místech najednou

Péťovo suché pózování

Na fotku se stojí fronta a lidi se snaží vytěžit z toho maximum. Takže třeba jedna rodinka se čtyřma dětma tam zacláněla asi 10 minut. Když už fronta začala brblat, tak se zvedli a šli znovu do fronty a takhle se vrátili asi 3x. 😱 Není nad to mít doma 160 fotek jednoho místa. 😉 V autě Péťa plánoval velké pozice, pak ale vyměkl, když viděl, kolik je tam lidí, tak si jen stoupl. Já byla trochu odvážnější, ale žádný alotria to taky nebyly. 😄

To já se odvázala víc 😁

Od Four Corners nás čekala ještě hodina cesty do Národního parku Mesa Verde. Po cestě jsme si v městečku dali burgera a radši jeli rychle dál, protože to tam vypadalo docela zanedbaně a nebezpečně. V návštěvnickém centru jsme si prohlídli výstavu o Indiánech a koupili si lístky na průzkum indiánské skalní vesnice.

Park je průjezdný, tzn. jedete autem, zastavíte na parkovišti a jdete se kochat na vyhlídku. Takový americký způsob obdivování krás. 😉 Jako najde se i pár šílenců, co tam lozí pěšky a pak spí někde pod stanem, ale mezi ty rozhodně nepatříme. NP Mesa Verde je v horách, takže jsme se šplhali docela zprudka (ještě že máme tak silný auto) zhruba do výšky 2500m n. m. Ty výhledy pak ale stály za to. Jak říkali Homolkovi: To jsou panorámata. 😍 Opravdu nádhera. Kromě panorámat jsou v parku i zastávky se zbytky indiánských obydlí. Jsou to domečky zabudovaný do země, mají dřevěnou konstrukci a byly oplácaný jílovitou hlínou a slámou.

Úžasné výhledy

Péťa tu fotku kazí trochu míň než já 😄

Původní indiánské obydlí

Pár domů i se spižírnou

A dokonce celé město

Vypočítali jsme si to tak akorát, abychom v 16:45 byli na místě, kde začínala prohlídka, na kterou jsme měli koupený vstupenky. Kupodivu jsme byli první a ještě i v pět stále jediní. Začalo nám to být divný, vždycky když projelo auto, tak jsme si říkali, že ti tam jedou určitě taky. Ale nic, nikdo další se nepřipojil. 😱 Pár sólo prohlídek už jsme v životě zažili, tak co. Když ale ani po další čtvrt hodině nikdo nepřišel (ani průvodce), tak jsme to zabalili a zklamaně vyrazili na zpáteční cestu. Jsou to pěkný hyeny, prodají lístky a pak se na to vyprdnou. 😒

Ale co naplat, v návštěvnickým centru už bylo zavřeno, takže jsem ani neměla komu vynadat. Dojeli jsme do hotelu, ubytovali se a vymýšleli, co budeme jíst. A v tu chvíli mi to došlo. My jsme ale kikoti. Anebo taky pěknej párek č..áků. 😉 Naštěstí (!) v tom centru nikdo nebyl, jinak bysme si uřízli pořádnou ostudu. Nám totiž nedošlo, že jsme v jiném státě, kde je posun času, takže jsme tam neseděli v 5, jak jsme si mysleli, ale v 6, hodinu po zavření! No to mě teda poser. 😲 Ale byla jsem ráda, protože radši budu za trubku já, než abych byla zklamaná z toho, že mě někdo podvedl.

Krásně jsme se vyspali, hotel byl právě otevřený, takže fungl nový. V tak pěkném jsme snad ještě nebydleli. Snídaně teda byla typická americká – vejce, masová placka, cereálie, palačinky, ovoce. Ale lepší než nic. 😉 Jak já bych si dala rybičkajdu s českým chlebem. 😋 Vyjížděli jsme zase docela brzo, protože nás čekalo dalších 5 hodin cesty. Bylo krásné ráno, oproti Phoenixu nádherně svěží (cca 7°C 😊). Projížděli jsme serpentýnama v zalesněných horách i mezi obrovskýma pastvinama s asi milionem koníků a kraviček. Jak s oblibou na výletech říkáme: „I cesta může být cíl.“

Coloradský podzim

Docela jsme si to užívali, až najednou rána jak prase. 😱 Protější kamion na nás odrazil šutr a ten nám rozbil přední sklo! Jako úplně naskrz to neprorazil, ale udělalo to pavouka asi 4 cm v průměru. 😕 Lekli jsme se oba pořádně, mě se úplně sevřely vnitřnosti. Co naplat, budeme ho muset vyměnit. Naštěstí mají v půjčovně všechny auta pojištěný, tak z toho pro nás žádná polízanice nebude. Snad.

Díra jak do p.dele. Sloní.

Jako další cíl jsme měli most Royal George Bridge. Už nám připadalo, že jedem nějak dlouho, že jsme to snad museli přejet, ale najednou se objevila cedule – severní přístup. Hurá. Zajásali jsme a odbočili. Tahle cedule byla přelepená takovou maličkou cedulkou, že přístup je zavřený, že se má jet na jižní vstup. Hm, nějaký divný, na netu nic takového nebylo a jedou za námi další čtyři auta, tak to bude asi jen nějaká chyba. Cesta se zužovala a klikatila, už jsme se na ni sotva vešli, hotová divočina. Ale ostatní jeli pořád za námi. No a najednou…. Závora. 😲 Ono to bylo fakt zavřený. 😉 Ach jo, tak jsme se otočili a celou tu hroznou cestičku jeli zpátky. Ostatní samozřejmě taky. Kdyby tam dali kloudnou velikánskou ceduli, tak bysme se tam nekodrcali, ale takový malilinkatý ceduličce jsme moc nevěřili.

Jižní vstup byl otevřený. Zaparkovali jsme a vyfotili první fotky. Most je ve výšce zhruba necelých 300 m nad řekou Arkansas River. Je to bývalý dopravní most, dneska už slouží jen jako atrakce. Můžete se nad propastí třeba svézt na Zip linu. Mně sice výšky nevadí, ale toto bylo fakt hustý, tak by mě tam nikdo nedostal. Navíc jsou to vydřiduši a chtějí vstup i za to, že jen na ten most vlezete. A to ne ledajaký vstup. Ale 20 doláčů za člověka, tak to jsme usoudili, že je přehnaný a že si to můžou nechat. Jako kdyby chtěli třeba 5, tak OK, ale 20? 😲 Tak jsme si ho jen vyfotili zvenku a fičeli zase dál.

Okukujeme most za plotem. 😄

Pořádná hlubina

Po další asi hodině a půl jsme dojeli do města Colorado Springs, našeho dnešního noclehu. Ještě byl čas, tak jsme jeli do Garden of the Gods. Nejprve jsme si prošli návštěvnické centrum. Měli to moc pěkně udělaný, nebyla to jen suchá výstava, ale i různý interaktivní hry. Třeba poznávat zvíře podle hovínka. 😄 Taky se mi moc líbila animace o vzniku kontinentů a další o objevech dinosauřích koster. V Coloradu jsou totiž docela velká naleziště.

Na tohohle si troufnu šáhnout

Druhá část parku je opět průjezdová. Na prvním parkovišti jsme se ale nechytali, bylo beznadějně plné, tak jsme jeli až na další. Tady byl útvar, kvůli kterému sem stejně všichni jedou – Balancing Rock. Kámen na kameni (😉), který vypadá, že leží jen na špičce a že by stačilo zatlačit a spadne. 😊Samozřejmě drží, jak přibitej, takže ať Péťa tlačil sebevíc, nepohnul s ním ani o milimetr.😉

Snaha byla marná

Na druhý pokus už jsme se na to původní parkoviště dostali, tak jsme šli na vycházku kolem skalních útvarů. Jsou do červena zbarvené, vytvářené před miliony let. Na některé dokonce lezli horolezci (blázni), samozřejmě na takové ty co vypadali nejnebezpečněji. 😲 My jsme prolezli jen místa přístupná pro suchary. Přece se na starý kolena nerozmáznu někde na skále, když se zrovna teď mám tak dobře. 😊

My dole, pár bláznů nahoře

Moc pěkné to tam bylo.

Co šlo, to jsme prolezli.

Ale žádné vylomeniny jsme netropili.

Všechno už jsme měli prohlídlé, tak jsme se zamířili ubytovat do hotelu. Byl to zhruba standard, jako vždycky. Na večeři jsme si vybrali Schlotzsky´s. Dali jsme si napůl pizzu a těstoviny, abychom ochutnali od obojího. Bylo to úplně výborný. Péťa už tam jednou byl a moc mu tam chutnalo, ale dosud mě tam nevzal. Ale teď už jsem to ochutnala a řadím mezi mooooc dobré žrádelny, které určitě někdy navštívíme znovu. 😋