Těžký úděl surikaty

(8.2.2016 Phoenix, 29°C, jasno)

Kdyby se někdy vytvářel erb pro naši rodinu, naším rodovým zvířetem by byla surikata (v hnědém poli, jak trefně poznamenal Péťa, o důvodu se nebudu šířit, jistě každý domyslí sám 💩 😄). My tři sestry jsme totiž byly vychovány tak, abychom byly stále ve střehu. Jeden totiž nikdy neví, co všechno se může stát. Nebo vlastně – právě že ví, co VŠECHNO se může stát. 😱 Proto nás hlavní surikata (mamka) od malička krmila různými historkami, aby si trochu pomohla při výchově.

Díky tomu, jsme byly oproti ostatním dětem celkem hodné a nedělaly jsme nebezpečné věci. Nelezly jsme po stromech, protože si můžeme zlomit vaz nebo cokoliv jiného, nebo i umřít. Nedělaly jsme výmyky na zábradlích, protože si přece můžeme zlomit vaz a umřít. Nehrály jsme si se sirkami, protože se může něco zapálit a pak můžeme umřít (překvapivě 😉).  Nemluvily jsme s cizími lidmi, protože by nás mohli unést a zabít. No a to bychom pochopitelně umřely! A další a další historky aplikovatelné na veškeré dětské aktivity.

Já teda asi byla nejzlobivější, ale i tak ve mně kus surikaty výchova zanechala také. Člověk má prostě zažité všechny možné (samozřejmě ty nejčernější) scénáře. Proto je svým způsobem pořád ve střehu. Stejně jako surikata. A přemýšleli jste někdy, jak to mají surikaty těžké? Žít napjaté, stále na hlídce? Já si to jednou v noci naplno vyzkoušela a výsledkem byla probděná noc a nervy nadranc. 😕

V noci (přesně v 11:29, zapamatováno kvůli pozdější možné policejní výpovědi 😉) z 1. na 2. listopadu 2015, zrovna když u nás na návštěvě byla sestra s manželem, mě probudil otřes a rána. Péťa spokojeně chrupkal dál. Je to sedmispáč. Kdyby ho někdo odnášel i s postelí, tak si ničeho nevšimne. 😉 Vylezla jsem a šla jsem pátrat. Ondra ukládající se ke spánku v obýváku (byl vyhoštěn kvůli chrápání) moje zděšení ještě přiživil, když mi sdělil, co to jako bylo, že byl zrovna na záchodě a zhoupla se s ním podlaha. 😱 Koukala jsem z okna, vylezla jsem na balkon i na schodiště, jestli něco neuvidím/neuslyším/nenajdu, ale nic. Žádný v panice prchající lidi nikde nebyli, tak jsem usoudila, že asi jen někdo silně bouchl dveřmi a šla si znovu lehnout. Přece jen jsem spala a mohla jsem si to snově přibarvit.

Tím by všechno mohlo skončit, ale ve chvíli kdy jsem si lehla, se barák otřásl znovu (11:49 😄). To už mi bylo jasný, že se něco děje, že jsem si to jen nevymyslela. Znovu jsem se vrhla na prohlídku bytu i celého okolí. Ostatním byl náš pohnutý osud samozřejmě buřt a na všechno hlídkování jsem byla sama. Ondra mě jemně „vyfakoval“, ať tam nelítám, že už by rád spal. Tak jsem si teda šla lehnout. ALE! Zůstala jsem ve střehu. 😉

Vymyslela jsem totiž, že byt pod námi vybouchnul. Nikdo tam už nějakou dobu nebydlí, ale lidi z kanceláře tam nechali svítit všechny světla a puštěný větráky. Psali jsme jim emaily, ale nikdo neodpověděl, ani nepřišel zhasnout. Asi to tak chtěli mít. Ale mě v tu chvíli bylo jasný, že od neustálýho svícení se vznítilo nějaký světlo a teď tam hoří a ty dvě rány byly, jak tam něco bouchlo, třeba lednička nebo mikrovlnka. 😱 A že zatím o tom nikdo neví, jen já, protože tam nikdo nebydlí a všichni ostatní okolo spí. Taky jsem vymýšlela, jak unikneme, až se to fakt potvrdí. Jestli stihneme něco zachránit, aspoň doklady a peníze, nějakou mikinu a boty, až budeme venku mrznout (bylo asi 15°C 😄), jestli nás přestěhují do hotelu, jestli nám pojišťovna proplatí shořené věci… No měla jsem to vypilovaný do detailu a stále jsem napjatě poslouchala, jestli neuslyším praskání nebo sepnutí požárních hlásičů.

Nic z toho se samozřejmě nestalo. A když jsem druhý den ráno hledala na internetu, jestli se v okolí něco nepřihodilo, zjistila jsem, že bylo zemětřesení. 😲 Kolem deváté byl první otřes, člověkem nezaznamenatelný. V 11:29 byl hlavní nejsilnější otřes (4,1 magnitudy) a v 11:49 byl poslední otřes (4,0 magnitudy). Podle internetu to ještě není tak velká síla, aby to spícího člověka vzbudilo, ale to nepočítají se mnou. 😄 Můj vnitřní alarm spolehlivě sepnul. I když mi to nebylo moc platné. Byla jsem docela naštvaná, že jsem kvůli tomu nespala, protože kdybych věděla, že to je „jen“ zemětřesení, tak jsem nemusela vymýšlet zběsilé scénáře. Ale největší korunu tomu nasadila sestra. Prý kdybych ji vzbudila, byla by na hlídce se mnou, protože přece jeden nikdy neví. 😄 No, máme to v rodině. 😉 A možná bychom i cvičně sbalily pár kufrů pro případ evakuace. 😁😁😁