První letošní výlet, tentokrát za vědou

(3.2.2016 Phoenix, 14°C, jasno)

Po měsíční návštěvě v ČR, kde si nás všichni dozajista náležitě užili, jsme se vrátili zpět do Phoenixu. Novoroční předsevzetí si nikdy nedávám, ale tentokrát jsem se rozhodla, že v tomto roce budeme aktivní. 😊 A to i proto, že jsem si uvědomila, že to strašně letí. Za rok se vracíme, tak ať toho stihneme co nejvíc. Proto jsme se hned první víkend po návratu vypravili na výlet do Tucsonu. Tam už jsme sice jednou byli, ale stihli jsme jen letecké muzeum. Taky jsme tam chtěli jet teď v zimě, protože v létě je tam ještě pekelněji než v Phoenixu. A to už je co říct. 😉

Sama od sebe jsem se vzbudila v 6:45, ale vypravit se dřív než v osm se nám samozřejmě nepovedlo. Cesta byla na dvě hodiny a až na občasné Péťovo zuření (potkali jsme několik ko.otů, č.ráků, zm.dů,… 😄) probíhala v klidu. Já jsem neřídila, protože za prvé je tahle silnice dost rušná a za druhé jsem byla uražená. Když jsme totiž byli v pátek nakupovat, tak jsem řídila já a Péťa na mě byl hrozně, ale vážně hrozně ošklivej. 😒 Nadával mi, že jedu blbě, jedu moc pomalu, pak zase moc rychle, brzdím málo, brzdím moc. No prostě hrůůůůza. Tak jsem se naštvala a řekla mu, že když mi neumí poradit v klidu, tak ať si tady řídí sám. 😛 Jako nakonec stejně řídím, ale už je na mě aspoň hodnější, protože si uvědomil, že to teda fakt přehnal.😣

Tucson je docela blízko Mexických hranic, takže ukazatele vzdálenosti jsou zde najednou v kilometrech. To nás docela překvapilo a na chvíli i docela zmátlo. Už jsme byli zase navyklý na vzdálenosti v mílích. 😊 Naštěstí nás to ale nezmátlo zase až tak moc, takže cíl jsme v pohodě našli. Tím bylo Titan Missile Museum. Muzeum vytvořené na místě, kde původně bylo odpaliště jaderné rakety. 😲😉

Nejprve nám pustili video o muzeu, kde nám pověděli, jak vzniklo, co se tam dřív dělalo, jak je zabezpečené a pak už jsme mohli vyrazit na prohlídku. Kdo byl vyšší než 183cm musel mít helmu, takže Péťa dostal jednu krásnou modrou slušivou. 😊 Já jsem chtěla taky, protože v helmě je to přece jen větší dobrodružství, ale se svými 165cm jsem měla smůlu. 😞

Péťa v helmě

Celá budova je 9 pater do hloubky, nás teda vzali jen do druhého, ale i tak to stačilo. Ukázali nám asi půl metru široké bezpečnostní dveře, obří pružiny chránící stavbu před zemětřesením, řídící středisko a nakonec samotnou raketu (samozřejmě teď už bez jaderné náplně 😉). Bylo to vážně zajímavé. Např. to že raketa byla namířená na tři cíle, a dodneška kromě pár vyvolených nikdo neví na které. Dokonce to nevěděla ani samotná obsluha odpalovacího střediska. K odpalu naštěstí nikdy nedošlo. 😌 Popisovali nám každodenní rutinu pracovníků, co všechno museli kontrolovat a sledovat. Muselo to být docela na palicu. 24 hodin zavřený pod zemí a pořád dokola kontrolovat podle manuálu každý šroubek. Oproti tomu je práce na FÚ ještě veeeelká zábava.😉😄

Zapálená paní průvodkyně v řídícím středisku

Megapružina

Ochranné obleky

Nakonec nás vypustili na samostatnou prohlídku, tentokrát už na povrchu, kde jsme mohli kouknout na raketu z vrchu, na hlídací detekční zařízení, na motory pohánějící raketu a další. Taky jsem si konečně mohla zkusit tu helmu, když už jsme byli nahoře a Péťa už ji nepotřeboval. 😊 V gift shopu jsme si ještě koupili magnetku a frčeli na další místo – Biosphere 2.

Mě sluší víc 😜

Gangsta style

Smrtonosná raketa

Biosféra je soustava skleníků, obydlí a dalších potřebných zařízení původně vytvořená za strašně moc peněz pro výzkum života v umělém prostředí. Původním plánem bylo, že se tam nastěhují lidé, budou tam provádět výzkum, časem se budou střídat a tento experiment potrvá 100 let. To se ale nepovedlo. První skupina vydržela žít ve sklenících 2 roky a 20 minut (přesně 😉), druhá skupina pouze 6 měsíců. Od té doby už tam nikdo trvale nežije, výzkumníci do skleníků pouze docházejí.

V Biosféře je vytvořeno 5 biomů – deštný prales, oceán s korálovým útesem, savana, mokřad a poušť. Skleníky jsou od sebe samozřejmě oddělené a jsou v nich půdy, rostliny a klima typické pro danou oblast. Původně tam byla i zvířata, ta už tam ale bohužel nejsou. Vědci zkoumali, jak bude přežívat vegetace, jestli se dá recyklovat vzduch a hlavně voda. Přišli na to, že vše šlape docela ok. Kromě nich. 😲 Časem začali být podvyživení, jejich strava měla velmi malou kalorickou hodnotu. No a kdo ví, kvůli čemu dalšímu to ještě vzdali. Podle mě musela hrát určitou roli i jejich psychika, protože být na několik let zavřený ve skleníku s dalšími sedmi lidmi bez informací z venku, bez možnosti rozptýlení, bez možnosti prostě jen tak vyjít ven. To je snad ještě horší než sloužit směnu u jaderný rakety. 😄 Všechny důvody se ale veřejnost asi nikdy nedozví.

Péťa před jedním ze skleníků

a já před jiným.

Z deštného pralesa jsem toho moc neměla, protože se mi hned u vchodu zamlžily brejle, tak jsem toho moc neviděla. Nejvíc se mi líbili potápěči, zrovna plavali v „oceánu“ a něco tam zkoumali. Jinak mi výklad přišel zbytečně dlouhý. Asi bych to pojala trochu jinak. V dnešní době lidi potřebují víc stimulů než jen strohé povídání.

Tak z pralesa toho moc nevidím

Zato potápěči jsou príma

Cestu domů jsme opět zvládli bez obtíží a na večeři jsme se vydali do New China Buffet. Celý den jsme se odbývali, měli jsme jen nějaké ovoce a sušenky, tak jsme si to chtěli vynahradit. NChB je totiž tzv. all-you-can-eat. Zaplatí se vstupné za osobu (12,5 doláče) a pak už můžete jíst až do prasknutí. Zvládla jsem dva talíře slaného – rýže, nudle, maso, zelenina,… a jeden talíř sladkého. To jsem si dala kukuřičnou sušenku (nic moc), větrníček (dobrý), pudink s banánem a sušenkami (nejlepší 😋). Myslím, že jsem svoje vstupné prožrala docela obstojně, tratný jsme nebyli. Myslela jsem, že budu slabší kousek. 😄 Ale zároveň jsem se nepřežrala natolik, aby mi bylo špatně. Možná toho pudinku bych zvládla ještě jeden nášup. 😎