Severní Kalifornie II – bezďáci, zácpa a sovy v mazutu

(5.3.2018 Hrušovany u Brna, 0°C, zataženo)

Náš výlet pokračoval další den návštěvou San Francisca. Podle mnohých jednoho z nejkrásnějších měst. Bylo to zajímavé, ale jako nejkrásnější bych ho teda opravdu nenazvala. Asi hodně záleží, kam přesně se člověk dostane.

Ráno po hotelové snídani jsme se vydali na asi dvouhodinovou cestu. Byl docela provoz, vypadá to, že hodně lidí, co bydlí v Sacramentu, jezdí pracovat do San Francisca. Nedovedu si představit, že bych denně projezdila 4 hodiny do práce a z práce. Ale vzhledem k cenám nemovitostí v SF je to asi nutnost. Cesta probíhala v klidu, až kousek před městem se to začalo docela štosovat. Mysleli jsme si, že je tam třeba nějaká havárka, ale byla to už fronta na přejezd přes most.😮

Abyste se dostali do centra na ty nejzajímavější místa, musíte přejet most Oakland Bay Bridge. Zároveň jsou za mostem i všechny důležité úřady, instituce, firmy,… takže každý den se potřebuje přes most tam nebo zpět dostat asi 260 000 aut. Na mostě se platí mýto (7$ jedna cesta), čímž se průjezd ještě víc zpomaluje. My na zaplacení čekali asi hodinu. Ostatní projedou trochu rychleji, protože mají předplacenky, ale my si museli vystát frontu na pokladnu. Ale i tak by se mi tam nechtělo stát každý den jak tydýt. Most je dvoupatrový, směrem do centra jedete v „prvním patře“, směrem ven v „přízemí“. Je to dobrodrůžo. 😊

Oakland Bay Bridge

Našli jsme si celkem přijatelné parkování na náměstí Civic Plaza, kde je radnice a spousta dalších úřadů, divadel, muzeí apod. Chtělo se mi docela na záchod, tak jsme se vydali na obhlídku, ale žádné veřejné WC jsme nemohli najít. Na to, že v Americe jsou záchody všude, třeba i v obchodě s oblečením nebo v parku, tady nic. 😩 Nakonec nás pustili přímo na radnici, ale museli jsme projít bezpečnostním rámem, abychom jim tam nedonesli výbušninu nebo tak něco. Později jsme zjistili, že veřejné WC jsou v plakátovacích sloupech. 😮 Jako normálka, jak je takový ten válec, na který se lepí plakáty, tak to je dutý a uvnitř je miniaturní záchod s umývadlem. Huuuustý.

Před radnicí

Radnice i okolí se nám celkem líbilo, až na ty bezdomovce. Jestli někomu přijde, že na brněnském nádraží je plno bezdomovců a z nich úděsný smrad nebo jestli nám připadalo, že rypoušové smrdí, pořád to byl jen slabý odvar proti SF. Bylo jich tam všude asi milion. 😧 Jasně, že ne úplnej milion, ale opravdu hodně. Na každý lavičce, pod každým stromem, na všech zastávkách, před každým obchodem byli bezdomovci. Jeden dokonce spal i uprostřed kašny a oklovávali ho racci. 😃 Bylo jich tam víc než normálních lidí a ten všudypřítomnej smrad z nich byl fakt jedlej. Bléééé. 😷 Ani jsme si nemohli prohlížet a fotit památky, protože jsme se báli, že nás okradou. Přece jen jich byla přesila. Občas tam prošel nějakej policajt, ale nic neřešil. Ono asi taky co s nima, že? Ale jako vizitka centra města to nebyl moc pěknej pohled. Byli jsme dost znechucení a měli sto chutí se otočit a jet pryč. A to jsme ještě netušili, že to nejhorší teprve přijde.

Abychom se dostali k pobřeží na ty nejzajímavější místa, museli jsme jet místní MHD. Prvně jsme vůbec nemohli najít zastávku, takže jsme se prodírali okolo bezdomovců z jedné strany ulice na druhý a zase zpátky, než jsme ji konečně našli za rohem. Chvíli jsme si počkali, koupili si lístky (7$ za jednoho) a jeli. Ale to byl panečku zážitek. 😱 Asi jediní platící jsme byli my, protože i trolejbus byl plný bezdomovců. Samí špinaví smradlaví lidi, uvnitř to smrdělo, až nám z toho bylo na zvracení. Raději jsme si ani nesedli, i když bylo místo, ale měli jsme strach, že chytneme svrab nebo blechy nebo tak něco. 😡 Co to šlo, jsme se snažili ani se nedotýkat tyčí na držení. Dodneška mi leze mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Aby toho nebylo málo, přejeli jsme naši zastávku, protože byla na znamení, takže jsme v tom voze hrůzy museli jet ještě o chvíli dýl. Začátek našeho dnešního výletu stál opravdu za to. Naštěstí už to šlo pak jen k lepšímu. 😉

S velkou úlevou jsme konečně vystoupili, kousek se vrátili a stoupali jsme k prvnímu cíli naší cesty – donedávna nejkřivější ulici na světě Lombard Street. Nyní je to podle jakýchsi výpočtů sinusoidy (😮)  druhá nejkřivější ulice. Prvenství má ulice Vermont Street, taky ze SF. Abychom se k ní dostali, museli jsme vyjít typickou SF ulicí, tzn. pěkně do kopečka. Funěla jsem jak zvíře, ale ono je to opravdu hrozně prudký. Aspoň 45° sklon. 😲 No, možná tolik ne, ale mě to tak připadalo. 😄 Auta na těchto ulicích musí parkovat kolmo, aby náhodou samovolně nesjela dolů.

To je ale krpál. 😲

Asi zemřu.

Na některých ulicích se nemusíte nahoru škrábat pěšky, jezdí tady známý Cable Car. To je speciální druh MHD, takový vagónek na kolejích připojený ke kabelu vedenému v zemi. Jede pořád zhruba stejně rychle, nemá dveře, lidi nastupují a vystupují za jízdy a často visí na vagónku za tyčku zvenčí. Stejně jako typicky kopcovitou ulici, jste i Cable Car určitě někdy viděli ve filmu. My se teda nesvezli, protože jel jinam, než jsme potřebovali, ale aspoň jsme si ho vyfotili. 😉 Stejně si myslím, že slouží spíš pro pobavení turistů než jako regulérní dopravní prostředek.

Cable Car

Konečně jsme se asi se třema infarktama vyškrábali nahoru a mohli spolu s dalším asi tisícem turistů okouknout tu slavnou Lombard Street. Ulice má stoupání v úhlu 40° (no vidíte, jsem se ani moc nesekla 😁) a na délce 260 metrů je 8 zatáček. Spousta turistů si ji i projede vlastním autem, což velmi vadí místním bydlícím občanům a žádají, aby sem byl vjezd povolen pouze pro ně. Nebo spíš jak znám Amíky, tak z toho udělají atrakci a budou vybírat vstupné. 😄

Auto sjíždějící Lombard Street

Z Lombard St. jsme se pěšky vydali jen o pár ulic dál na Ghirardelli Square. Ghirardelli je značka továrny na čokoládu. Byla založená už v roce 1852 a momentálně patří pod značku Lindt. Na náměstíčku je obří obchod s čokoládou, kde si můžete koupit všechny druhy, co vyrábí, různé čokoládové figurky, dárkové koše, čokoládu na váhu, tabulkovou čokoládu,… Péťa by i odolal, ale já rozhodně nemohla odejít s prázdnou, takže jsem si nabrala plný pytlík čokoládových plněných čtverečků. Mňam. 😋 U vstupu slečny brigádnice rozdávaly vzorečky, tak jsem si samozřejmě taky vzala a pak jsem zjistila, že Péťa si nevzal. 😭 Prý neměl chuť (plesk do čela). 😒 Je přece jasný, že ochutnávka čokolády se bere vždycky, i kdyby si ji měl strčit do kapsy a pak mi ji venku dát. No ne?

Obchod s čokoládou 😋

Kromě obchodu s čokoládou jsou na náměstí ještě různé kavárny, restaurace, obchody se suvenýry, butiky a dokonce jeden obchod s oblečkama pro psy. Tam se mi moc líbilo, ale myslím, že naše Alfička by žádný obleček neocenila. A navíc mi to přijde trochu úchylný oblíkat psy. 😉 Uprostřed je kašna s lavičkama, kde jsme si trochu odpočli, nabrali síly a šli dál. Tentokrát na promenádu Fisherman´s Wharf.

Mořské panny

Dost úchylárna, co? 😉

Fisherman´s Wharf je ulice kolem pobřeží, kde je spousta obchůdků, restaurací a soustředí se sem všichni přijíždějící turisti, takže jsme se proplétali hustým davem. V jednom giftshopu jsme si koupili magnetku a v pekařství chleba celkem chuťově podobný tomu českému. Ještě pořád to není ono, ale na tu americkou bídu… 😉😃 Taky jsme se byli podívat na válečnou loď USS Pampanito, ale dovnitř jsme po zkušenostech s USS Iowa nešli.😉

Na promenádě

Přístav s plachetnicemi

Lodní šrouby

Chleba ve tvaru Cable Car

Samozřejmě jsme taky nemohli vynechat Pier 39, neboli Molo 39, což je taková promenáda na promenádě. 😉 Kromě dalších obchůdků, stánků s občerstvením a restaurací, jsou tady ještě pouťové atrakce. A taky největší lákadlo pro ty, co radši přírodu a zvířátka než pouťový blázinec – lachtani. Vedle mola je několik pontonů, na kterých bydlí lachtani. V některých ročních obdobích je jich tam třeba sto. My jich viděli jen pár, protože zrovna bylo období, kdy odplouvají pryč na moře a zůstalo tam jen pár těch líných, co už na to prdí. Ale i tak to bylo bájo. 😊 K jídlu jsme si nic nekupovali, protože nás čekala plavba lodí a to by můj slabý žaludek nemusel zvládnout. Tak jsme se dohodli, že se radši zajdeme najíst až po.

Promenáda na promenádě 😉

Líní lachtani

Plavby se dělají v San Francisco Bay (Zátoka San Francisco) a jede se směrem k nejslavnějšímu mostu Golden Gate Bridge. Pokud jste viděli jakýkoliv film odehrávající se v SF, určitě kromě kopcovitých ulic a Cable Car nechyběly záběry na tenhle červený most. Některé plavby mají za cíl i ostrůvek s velmi známou věznicí Alcatraz. Ty jsou ale vykoupené na několik měsíců dopředu, protože je tam povolený vstup jen omezenému počtu lidí denně, takže jsme s naší skupinou jen projížděli okolo. Jeden lístek bez vstupu na Alcatraz stál 29$. Teprve až už jsme se štosovali do fronty na nalodění, jsem si uvědomila, že vlastně nemám lodě ráda a vody se bojím. 😭 Ale už bylo pozdě. Nebylo úniku. Takže jsem nastoupila a vzhledem k tomu, že čtete tenhle blog, víte, že jsem přežila. 😉 Ale opravdu nevím, na co jsem při plánování tohohle výletu myslela. 😊

Už na mě doléhá panika. 😕

Jen co otevřeli vrátka, hned se všichni začali hrnout na horní otevřenou palubu, aby měli co nejlepší výhled. My samozřejmě taky. 😉 A protože nejsme žádný vořezka a jsme z brněnské MHD zvyklí prodírat se v tlačenicích, ukořistili jsme místo krásně vepředu. Ale ani jsme se nemuseli tak snažit, protože jen co jsme vypluli z přístaviště, začalo úplně brutálně foukat. I Emily Brontë(ová 😉) by mohla takovou větrnou hůrku závidět. 😃 Takže všichni rozmazlení amíci utíkali do podpalubí a nahoře zůstalo jen pár silných kusů a my mezi nimi. 😎 Náhodou to bylo príma dobrodrůžo. Bundošky i s kapucama jsme měli nafouklý jak balonky, neslyšeli jsme ani slovo a málem nás to přehodilo přes palubu. Ale krásně jsme viděli. Tím, že všichni zbaběle utekli, jsme se mohli volně procházet po celé palubě a koukat ze všech stran.

Trošku fouká

Hrstka statečných

Nejprve jsme jeli kolem Alcatrazu. Bývalého vězení, ze kterého se údajně nedalo utéct. Za jediný „úspěšný“ pokus se považují tři vězni, který už nikdy nikdo nenašel. Je možný, že to fakt zvládli, ale taky je možný, že se utopili nebo zmrzli. Což je dodneška tématem mnoha dokumentů a konspiračních teorií. Vězení se nachází na maličkém ostrůvku uprostřed zátoky. Pevnina je nadohled, takže by se dalo říct, že přeplavat bude snadné, ale i v létě je voda v zátoce brutálně studená, fouká vítr a jsou velké vlny. Samozřejmě taky nesmíme zapomínat na žraloky. 😱 Takže pokud by se někomu podařilo překonat všechny opatření (mříže, hlídky, ostnatý drát,…) s největší pravděpodobností vodu nepřekoná. Měli to fakt dobře vymyšlený. Nejvíc, protože s trestancema nemám žádný slitování, se mi líbilo, že věznice pořádala pro zaměstnance a jejich rodiny plesy a dělali to schválně tak, aby vězni slyšeli, jak se všichni baví a tančí, aby jim bylo o to víc líto, že jsou ve vězení a zpytovali svědomí. Takové trochu psychické týrání. 😈

Alcatraz

Po Alcatrazu už jsme se vydali přímo k mostu Golden Gate. Propluli jsme kousek pod ním, zase jsme se otočili a pluli zpět. Udělali jsme pár větrných fotek, zamávali windsurfařům, kteří se zjevně studené vody ani žraloků nebojí, a frčeli jsme zpátky. Jeli jsme kolem promenády, takže všechno co jsme předtím procházeli, jsme viděli i z druhé strany. Přežila jsem bez blinkání a bez psychického zhroucení, možná právě díky tomu větru, který zaměstnal naše myšlenky.😉

Blížíme se k mostu

A jsme tam 😊

Před nástupem na loď nás fotili, že tam pak počítačem dodělají nějaké pozadí s mostem. Původně jsem si tu fotku chtěla koupit, i když je to drahý jak potvora (20$), ale vypadali jsme tam jak totální idioti, takže jsme si ji nakonec nevzali. To bychom opravdu nemohli nikde ukazovat. 😉 Ještě jsme si prohlídli maketu Alcatrazu, repliku děla a nějaké panely s povídáním a vrátili jsme se na Pier 39, kde jsme si koupili výýýbornou palačinku s čokoládou a s banánem. Pak už jsme usoudili, že je docela dost hodin, takže další památky už nestihneme, pokud nechceme jet zpět mezi bezdomovce na Civic Plaza za tmy. A to jsme teda rozhodně nechtěli.😊

U Alcatrazu

Dělo

Mňamózní palačinka

K parkovišti jsme tentokrát měli jet jakousi historickou linkou, tak jsem doufala, že tam žádný bezďáci nebudou. A nebyli. 😊 Ale asi jen proto, že by se tam nevešli. 😉 My se totiž málem nevešli taky. 😮 Zastávku jsme sice našli bez obtíží, ale na to, že to byla hned druhá v řadě, přijela tramvaj úplně natřískaná. Tak jsme ji nechali odjet, protože jsme si ještě ani nestihli koupit lístky. Pak jsme stejně zjistili, že automat na jízdenky je rozbitý a musíme si koupit u řidiče. Jenže další spoj ne a ne přijet. Čekali jsme asi půl hodiny, než konečně přijel ten náš. A samozřejmě zase našlapaný až po střechu. Opět jsme využili naše „brněnská MHD schopnosti“ a vmáčkli se do mezírky tak na čivavu. Ale lepší cestovat na jedné noze než mít spoustu místa v bezďákbuse. 😊

Podařilo se nám vystoupit na správné zastávce, proběhnout kolem všech bezdomovců k parkovišti a auto jsme taky našli vcelku. Po cestě zpět jsme se opět zdrželi v zácpě na most. Trefili jsme zrovna odpolední špičku a navíc tolik jízdních pruhů a tolik aut najednou jsem snad ještě neviděla. 😮 A to už jsme v Americe viděli leccos. Najeli jsme správně a tentokrát jeli v přízemí mostu, kdy protijedoucí auta jely nad námi. Není to moc dobrý pocit, pokud máte bujnou představivost jak já a hlavou se vám promítají scénáře, jak se ty auta propadnou a rozmačkají vás. Což se samozřejmě nestalo. 😉 Most jsme přejeli a žádné mýto jsme neplatili, tak jsme zajásali, že jsme ušetřili a najednou asi 5 kilometrů za mostem mýtná budka. 😡 Tak nic, no. Zbytek cesty proběhl v klidu a v pohodě a musím říct, že jsme byli rádi, že SF už máme za sebou. Tohle město nás stejně jako Los Angeles za srdce moc nechytlo.

Zácpa všemi směry

Pro další den byl naším cílem Národní park Yosemite. Nachází se na území pohoří Sierra Nevada a jsou pro něj typické žulové skály, vodopády, kaňony a husté lesy. Ročně ho navštíví přes 3,5 milionu turistů a je to znát. V nejnavštěvovanějším místě údolí kolem řeky Merced jsme se nechytali ani na jednom parkovišti a museli jsme prohlížet jen z auta. 😧

Vstupní cedule

Při vjezdu do parku jsme se po včerejší návštěvě velkoměsta kochali přírodou. Krásné lesy, skály a potůčky se nám přece jen líbí víc. Na několika místech, kolem kterých jsme jeli, doutnaly právě uhašené požáry. Ať už jsou to Yosemity nebo jiný národní park (třeba Grand Canyon nebo Bryce Canyon), jsou tady požáry skoro na denním pořádku. Většinu z nich má na svědomí neopatrnost turistů. K tomu přidejte sucho, špatně dostupná místa pro hasiče a neštěstí je na světě. Takovýhle požáry pak trvá uhasit několik dní a zničí obrovské plochy porostu.

Panorámata 1

Nádhera

Vodopád

Panorámata 2

Párkrát jsme zastavili na viewpointu, tam ještě moc lidí nebylo, takže jsme si mohli krásně prohlížet. Pak jsme ale sjeli do údolí a dostali se do zácpy. Kolem celého údolí vede silniční okruh a na nejzajímavějších místech jsou parkoviště, tábořiště a visitor centra. Všude ale bylo plno a lidi, co čekali na volné místo až někdo odjede, blokovali silnici. Usoudili jsme, že takhle se nikam nedostaneme a že ani Péťovy parkovací schopnosti nám tentokrát nepomůžou, tak jsme píchli káru na krajnici k dalším asi deseti autům (všechny najednou přece neodtáhnou ne? 😎) a šli se kouknout na vodopád.

Prohlídli jsme, co se dalo, vrátili se k autu (naštěstí ho neodtáhli, ani jsme nedostali pokutu 😊) a usoudili, že radši pojedeme dál. Na celý park i s přejezdem do dnešního hotelu jsme si nechali jen jeden den, tak abychom tam vůbec skrz ty zácpy stihli dojet. Nocovat jsme měli v hotelu v Las Vegas a vybrala jsem cestu skrz NP Yosemite, která je moc pěkná, ale otevřená jen při příznivém počasí. Opět jsme jednou měli štěstí, protože cesta byla až do minulého týdne uzavřená kvůli sněhu a ledu. Tenhle úsek je totiž na vrcholu pohoří a i v červnu může padat sníh. Nedovedu si představit, co bychom si počali, kdyby se tam projet nedalo. 😲

Tady nahoře už bylo turistů jen málo, to už se nám líbilo víc. Mohli jsme v pohodě zastavit na všech vyhlídkách. A tím, že jsme byli vysoko, jsme měli nádherné výhledy. Byli jsme rádi, že tam nebylo tolik lidí, ale díky tomu jsme se zase trochu obávali medvědů, takže jsme se snažili nikde nezůstávat sami. Medvědi ale asi byli nažraný a na turisty zvysoka pekli. 😖 Takže jsme i tentokrát vyvázli živí.

Konečně jsme nahoře

Vyhlídka

A další panorámata

Reklama na auto

Poslední zastávka v Yosemitech...

...a teď už frčíme do Nevady.

Yosemity jsou moc krásný, ale buď by si člověk musel hodně přivstat, aby mohl zaparkovat nebo se ubytovat přímo uvnitř parku v nějakém kempu nebo hotelu a odtud vyrážet pěšky nebo místním autobusem na jednotlivá místa. No a taky jsme samozřejmě trochu podcenili čas na park vyhrazený. Chtělo by to aspoň jeden celý den, nebo ještě líp dny dva – jeden na tu údolní část a jeden na ten skalní přejezd. Kdo ale mohl tušit, že zkysneme dvě hodiny v zácpě? 😉 Příště. 😎

Cestou dolů z pohoří řídil Péťa, pak byl ale už unavený, protože řídil i celý den v parku, tak jsem to převzala já. 😁 Krásná rovná čtyřproudovka se ale záhy změnila ve velmi dobrodružnou úzkou cestičku plnou zatáček. Horské dráhy z celého světa si asi vzaly inspiraci tady. 😉 Byla to jízda! Péťa se očividně bál, zapíral se nohou, křečovitě svíral vrchní držátko a nabídl se, že i přes tu smrtelnou únavu to převezme. Já se ale nechtěla vzdát. 😄 Krosila jsem jak drak a docela si to i užívala. Hlavně to, že se bojí. 😈 A zvládla jsem to. Nikoho jsem nenabourala (za celou dobu jsme totiž potkali jen asi dvě auta 😉) ani jsem do ničeho nenarazila nebo nesjela ze silnice. Jen mě trochu překvapila kráva procházející se uprostřed silnice. Nevím, kde se tam vzala, protože široko daleko nebylo žádný stavení ani další krávy nebo lidi. Prostě si tam jen tak vykračovala a vůbec jí nezajímalo, že mi překáží. Musela jsem počkat, až zase zaleze na pastvinu. To jsem si oddechla a mohli jsme jet dál. A taky jsem byla ráda, že to nebyl bejk a my neměli červený auto. 😄

Jedeme tam a ještě mnoooohem dál.

Kráva na silnici

Pak už jsme najeli na hlavní silnici v Nevadě a frčeli asi 1000km rovně až do Las Vegas. Ve skutečnosti to bylo jen asi 250 mil, ale na takovýhle rovný cestě to pomalu ubíhá. Vždycky jsem radši řídila na těchto rovných cestách, ale ta, ze který jsme přijeli, měla mnohem větší kouzlo. 👍 Protože už jsme jeli pátý den, měli jsme vyčerpanou hudební zásobu, tak Péťa pustil Tři sestry. Já od nich znám jen ty nejslavnější písničky Průša je úchyl, Plesový ráno nebo Zkomoliny, ale tohle mi teda rozšířilo obzory. 😉 Dodneška když slyším písničku Sovy v Mazutu, tak se mi vybaví právě tahle cesta do Las Vegas. Protože „hú a hú a hú, sovy v mazutu houkaj, hú a hú a húplně blbě koukaj“. 😂 Prvně jsem se teda musela zeptat, co to ten mazut je, ale i tak ta písnička moc smysl nedává. Ale chytlavá teda je, to se musí uznat. 😉 Další skvosty Na Kovárně a Kovárna mě taky hluboce zasáhly.😆

Kousek před Las Vegas řízení převzal zase radši Péťa, já bych se v takovým provozu asi nevymotala. Ubytovali jsme se v hotelu Stratosphere, to je ten s tou vyhlídkovou věží, ze který blázni skáčou bungee jumping. Noc stála jen 64$, protože v červnu v LV není sezóna. Proto mě pak pobavilo, jak v Blesku nebo jakémsi podobném plátku psali, že Gábina Partyšová se při své cestě po Americe ubytovala v luxusním hotelu v Las Vegas. Ha, ha, ha a ještě jednou ha. Jen se snaží v lidech probudit závist. Každý, kdo někdy v LV byl, ví, že je to město plný hotelů, který vůbec nejsou drahý, právě proto, že je jich tam asi 500. Anebo to beru ze špatné stránky já a měla bych říct, že jsme se ubytovali v luxusním hotelu Stratosphere a stálo nás to děsnej balík a doufám, že mi to budete děsně závidět. 😉

Ještě jsme v sobě vydolovali trochu sil, tak jsme se vypravili kousek na prochajdu po Stripu, ale nikde nic zajímavého nebylo, tak jsme si vystáli frontu na výtah a vyjeli se podívat na vyhlídku přímo v hotelu. Ale protože Péťa se bojí výšek a já nemám ráda adrenalinový atrakce, tak jsme se jen suše koukali na svítící a blikající město, ale žádnou atrakci jsme nevyužili. Náhodou takhle z výšky vypadá Las Vegas mnohem přívětivěji, než když se procházíte přímo v ulicích. 😊 Už bylo asi jedenáct v noci, ale my měli hlad, tak jsme si koupili v posledním otevřeném fastfoodu večeři. Já hranolky se sýrovou omáčkou a opraženou slaninou a Péťa Philli Cheesesteak. Obojí bylo moc dobré. Mňam. 😋 Hned po pozdní večeři jsme šli spát a další den už nás čekala jen cesta domů.

Na vrcholu hotelu Stratosphere

Nekonečno

Trošku jiný panorámata

Tenhle výlet byl docela rozporuplný, z některých výletů jsme byli naprosto nadšení a z jiných ani moc ne. Pokud bych ho měla charakterizovat jedním slovem, napadne mě SMRAD. 😉 V Bakersfieldu smrděly kravíny, u Hwy 1 rypoušové, v San Franciscu bezďáci a v Yosemitech požáry. Ale určitě jsme rádi, že jsme to všechno viděli a hned bych jela znovu. 😄