Poslední velký výlet

(22.3.2018 Hrušovany u Brna, 0°C, jasno)

Náš pobyt v Americe se nachýlil ke konci, takže nás čekal poslední velký výlet. Na pár jednodenních jsme se samozřejmě ještě vydali, ale přes noc už jsme nikde nebyli. Jak taky jistě víte z jednoho z předchozích blogů (ZDE), v této době už jsem byla těhotná a na nějaký velký cestování jsem si moc netroufala. Taky se nám ani nechtělo příliš daleko, proto jsme se rozhodli pro Nové Mexiko. Jednou už jsme tam byli (v Albuquerque) a moc se nám tam líbilo, i když to není zrovna turisty nejvyhledávanější místo. No, možná právě proto. 😉

Tentokrát jsme netradičně vyrazili až v sobotu ráno a ani jsme moc nespěchali. Takže cesta byla opět úplná pohodička. Čekalo nás 3,5 hodiny k prvnímu cíli. Asi hodinu jsme se motali přes Phoenix a pak už jsme si frčeli krásnou krajinou po nepříliš frekventovaných cestách. Mohli jsme jet po hlavní jako vždycky – po 17 do Flagstaffu a 40 až k parku, ale chtěli jsme si ještě užít ty výhledy. Jak se mění od vyprahlé pouště, kopce se saguaro kaktusy, přes listnaté a pak i jehličnaté lesy, až nakonec projíždíte kolem rozlehlých pastvin s dobytkem. Teda, já mám dneska nějakou rozjímavou náladu. 😉

Nezapomenutelné výhledy

Kopce se saguáro kaktusy

S pár odpočívacími zastávkami jsme dojeli do cíle – národního parku Petrified Forest. Tady už jsme taky jednou byli. Myslím, že to dokonce byl jeden z prvních našich výletů, kde jsem poprvé zkoušela řídit. Petrified Forest znamená v překladu Zkamenělý les, takže hlavním lákadlem jsou jak jinak než stromy, co vypadají jak dřevěný, ale přitom jsou to šutry. Jak vznikaly a další info najdete v blogu (ZDE).

Tentokrát jsme přijeli z druhé strany, kterou jsme při prvním výletě z nedostatku času trochu ošulili. Nejdřív jsme si prohlídli výstavu ve visitor centru a samozřejmě využili i WC. Hned u centra je první okruh na projítí. Jen takový kratší. Ty zkameněliny jsou fakt krásný. I když už je člověk jednou viděl, stejně se znovu a znovu nemůže přestat divit, jak něco tak úžasného mohlo vzniknout. Takže jsme samozřejmě fotili o 106 a četli si všechny cedule a zkrátka si celý výlet báječně užívali.

Zkamenělé kmeny s Péťou...

...a se mnou...

...a ještě jednou s Péťou. 😊

Těch je, co?

Druhý okruh byl trošku dál, ale my měli spoustu času, tak jsme se vydali i tam. Kromě dalších zkamenělých stromů, byl na konci cesty domek postavený původními obyvateli právě z kusů zkamenělých stromů. Náhodou na tehdejší dobu měli pěkný bydlení. 😉 A taky myslím, že vzhledem k tomu, že to byla stavba z kamene, tak tam v létě nemuselo být tak nesnesitelné vedro. Po cestě tam jsme viděli několik roztomilých zajíčků a taky havrana oklovávajícího cosi na vršku jednoho kmene. Při zpáteční cestě jsme se šli kouknout, protože už byl pryč a našli jsme nějaké kosti. 😲 Na turistu byly moc malé, asi spíš nějaká myška. Ale kdo ví. 😄

Havran oklovávající kosti

Ťuk, ťuk. Je někdo doma?

Zajíček v své jááámce...

Už byla doba oběda, tak jsme se před přejezdem na další místo najedli na místní piknik aree. Pak už jsme zase plní sil mohli vyrazit. Na dalším stanovišti byly taky zkamenělé stromy, ale tentokrát tam byly i některé, uvnitř nichž se vytvořily krystaly. Krása. 😍 O kousek dál se Petrified Forest mění v Painted Desert (Malovaná Poušť), zastávky s výhledy na různě zbarvené skály. Moc pěkné. Poslední zajímavostí v parku je památník Route 66. Kromě kamenné upomínkové desky je tady i auto (spíš vrak 😉) z dob, kdy se tahle nejslavnější silnice začala používat. Z památníku jde vidět na současnou Route 66, která ale nemá nic společného s romantickou představou cestování divočinou. Je to normální dálnice, dva pruhy jedním směrem, dva opačným, po který jezdí denně tisíce aut a kamionů.

Tam uprostřed jsou krystaly.

Tyhle krystaly. 😲

Druhá část parku - Painted Desert

Památník

Autovrak

Po cestě parkem jsme ještě kousek od silnice viděli moc pěkně zbarvenou „kozu“. Anglicky je to Pronghorn, česky Vidloroh americký. A na jednom odpočívadle jsme krmili havrana. Mám pocit, že tady byl už při naší první návštěvě. Taky jsme potkali několik motorkářů, takový starší páry na hárlejích. Tak jim Péťa moc záviděl a říkal, že se jednou taky vydá. 😉 Uvidíme. 😛

Vidloroh americký

V parku jsme strávili skoro celý den, na cestu do hotelu jsme se vydali, když už se začalo stmívat. Ale dojeli jsme v pohodě. Ubytovaní jsme byli v městečku Gallup, kousek za hranicema Arizony s New Mexicem. Tady už jsme taky byli. 😉 V tomhle hotelu jsme přespávali při cestě do Albuquerque a moc se nám líbil místní recepční. Myslím, že se jmenoval Leo a byl strašně sympatický, ukecaný a srandovní. 👍 Tentokrát ale bohužel neměl službu, nebo už pracuje někde jinde. Ale na pohodlnosti ubytování to neubralo. Protože jsme měli hlad, jeli jsme kousek dál po silnici od hotelu najít nějakou žrádelnu. Našli jsme první McDonald a zapadli tam. Čtvrť i osazenstvo bylo extrémně pochybné, ale už bylo hodně pozdě a my měli opravdu velký hlad, tak jsme nehledali nic jinýho. Naštěstí nás nikdo nezastřelil, ani nám neukradl auto, jen děsně blbě čuměli. Jídlo jsme si radši vzali sebou a rychle vymázli.

Druhý den ráno jsme posnídali typickou hotelovou snídani a vyrazili jsme na cestu. Tentokrát jen hodinu a půl od nás. Dnešním cílem byl El Malpais National Monument. Přírodní park kolem lávového pole, které má rozlohu asi 20x8 mil. Vstupné se žádné neplatí, v půlce cesty je návštěvnické centrum, to ale bylo zrovna zavřené. Asi zrovna nebyla sezóna, protože i návštěvníků jsme potkali hodně málo. Za celou dobu všehovšudy 10 skupinek lidí. Parkem vede silnice s několika odbočkami, kde necháte auto a jdete na obhlídku. Na většině zastaveních jsou piknik aree a taky záchody. To mám na Americe ráda, že člověk nemusí jak křovák hledat příhodné místo v lese (když křovák tak ve křoví 😉😂), ale může pěkně civilizovaně na normální záchod.

První zastávka se jmenovala Sandstones Bluff Overlook a byli jsme nahoře na skalách nad tím lávovým polem. Viděli jsme ho v celé kráse. Takové černé kamenité údolí. I přes můj „handicap“ jsme to tam prolezli zprava doleva, přes všechny průrvy, zákoutí a jeskyně. Kdyby mě viděli naši, asi by mě zaškrtili. 😉 Ale já neriskovala. Vím, co si můžu dovolit. 😊 Protože se nám místo moc líbilo, dali jsme si tady rovnou i sváču. Seděli jsme na skále, koukali do krajiny a dlabali hrozny. 😊 Úplná romantika. 😍

Nad lávovým polem

Letíííím. 😊

Ještě kouknu tady.

Neriskuju. 😉

Další zastávka se jmenovala La Ventana Natural Arch. Skalní oblouk, něco jako Pravčická brána. Aby po ní někdo nechtěl lézt, nebo ji jinak ničit, je za plotem. Ale vidět jde pěkně. Poslední zastávka byla Lava Falls Area, kdy se jde značenou cestou přímo v lávovém poli. Protože je to jeden velký „šutr“, moc vegetace se tady neuchytí, značky není kam nakreslit, tak je cesta značená buď dřevěnýma tyčkama s čísly nebo do pyramidy vyskládaným kamením. Od jedné značky by měla jít vidět ta následující. Ztratit by se tady (na rozloze 115 tis. akrech ztvrdlé lávy, v hicu, bez stínu) určitě nikdo nechtěl. 😲

La Ventana Arch

Ukazatel s číslem a lávové kopečky

Procházka lávovým polem byla moc zajímavá. Bylo krásně vidět, jak ta láva tekla, postupně chladla, přitékaly další vrstvy a vytvářely takové kopečky. Místy byla hodně popraskaná a bylo vidět, že díra jde i několik metrů hluboko. V jedné takové průrvě jsme viděli síť s pavoukem. Asi deseticentimetrovou tarantulí, i když Péťa by vám určitě řekl, že se jednalo o asi 2 centimetrového obyčejného pavouka. Ale on tomu nerozumí a co se týče pavouků, tak situaci vždycky nepřiměřeně zlehčuje. 😁 Jinde zase byl úplně zlom tektonických desek. Je mi jasné, že to není přesně tohle, ale přesně tak to vypadalo.

Když jsme byli asi v půlce okruhu, narazili jsme na jediný strom široko daleko. Od něj vedla odbočka ještě na jednu vyhlídku. Já ale už byla splavená jak kůň, takže jsem využila jediného stínu, poslala Péťu samotného a zatím nabrala síly. Jak už jsem psala, neriskuju a vím, kde jsou moje hranice. 😊 Díky tomuhle odpočinku jsem i zpáteční cestu zvládla v pohodě. Po další svačině, u které jsme se nasmáli jak blázni, páč Péťa dělal různý ksichty, jsme vyjeli z parku a zamířili do další dnešní zastávky.

Prasklina až k jádru země.

Lávové pole zblízka

Aspoň kousek stínu.

Ksicht 😁

Tou bylo jezero Bluewater Lake. Protože jsme byli celý den na nohách, hodlali jsme tam jen zakempit a odpočívat. Cestou jsme míjeli takové osady (jak jen to říct kulantně 😉) pro sociálně slabé. Polorozpadlé montované domky, staré karavany, na dvorcích bordel, vraky, psi na řetězech. I takhle vypadá Amerika. Nejen to pozlátko z filmů, kde vám ukážou milionářský čtvrtě v New Yorku nebo Beverly Hills. Naštěstí kempoviště u jezera už bylo zase normální, nemuseli jsme se o sebe bát. 😉 Zaplatili jsme 5$ vstupné a našli si pěkné parkování.

Nejdřív jsem samozřejmě musela jít na záchod, a když jsem vylejzala, tak na mě děsně divně čuměl nějakej chlapík. Tak si říkám, co se mu jako nelíbí opruzovi a pak jsem si všimla, že jsem přehlídla obrázek panáčka a byla jsem na pánským. Asi si myslel, že jsem nějaká úchylačka. 😄 Pak jsme si vyšli kousek na kopec, abychom viděli na jezero z vrchu. Moc pěkné výhledy to byly, u břehu se pásli koníci a o kousek dál rybařilo pár hladových Mexíků. Jezero bylo docela vyschlý. Trochu vody tam ještě bylo, ale bylo vidět, že jindy je břeh ještě tak o dobrých 30 metrů dál. Pak už jsme si konečně sedli, nasvačili se a odpočívali. Na nějaký suchý sezení nás ale moc neužije, takže asi za 10 minut odpočinku jsme se vydali přímo dolů k jezeru. Byla tam spousta mušliček a taky jsme viděli krabí klepítka.

Bluewater Lake z výšky

Moc dalších věcí už k prohlížení nebylo, tak jsme nasedli do auta a frčeli zpátky do Gallupu. Krom toho, že jsme u výběrčí budky škrkli o retardér a málem tam nechali celý podvozek, se po cestě nic dalšího nestalo. V Gallupu jsme se stavili v místním Walmartu dokoupit jídlo na svačiny. A musím říct, že tam teda byli hodně divný lidi. Ono to asi nebude zrovna metropole, spíš hodně chudý město. Kromě docela početné skupiny Indiánů a ještě větší skupiny Mexičanů tam byla ještě skupina vidláků a (opět jak to kulantně říct? 😉) sociálně slabších obyvatel neboli jak se říká v ČR bílých cigánů. Jednomu Indiánovi jsem záviděla vlasy, protože jeden jeho cop byl tak dvakrát všechny moje vlasy dohromady, ale jinak jsme se snažili hledět svého a radši rychle zmizet. Ještě jsme si koupili v Pandě večeři a radši jeli do bezpečí hotelu. Tam nás čekalo milé uvítání, protože po parkovišti se procházel kojot. Jůůůůůů. Jako fakt normální živej kojot. Úplně super. 😗 Akorát než jsme stačili tasit foťák, tak zdrhnul.

V pondělí jsme se vydali do města Grants do New Mexico Mining Museum. Muzea o těžbě uranové rudy. Protože můj taťka jako dělník na uranových dolech pracoval, tak jsem se chtěla podívat, abych si tu jeho práci trochu přiblížila. Grants leží docela blízko toho parku, kde jsme byli včera, takže jsme tentokrát zvolili jinou cestu, ať toho víc vidíme. A to konkrétně slavnou Route 66. Na některých úsecích je ještě ta původní, tak jsme si ji chtěli projet. Ale ani tak to nebyl žádný závan historie. Oproti těm předělaným úsekům je jediný rozdíl, že má jen jeden pruh tam a jeden zpátky. Jinak je to úplně normální silnice. Taková okreska mezi dvěma menšími městy. Prochází i přímo městem Grants a ani tady na ní nenajdete nic zajímavého.

Nic moc, že? Ta silnice, ne já. 😉

Místy přímo ošklivá.

Zaparkovali jsme v pohodě. Stejně jako včera ani tady nebylo moc turistů. Popravdě řečeno v muzeu jsme byli jen my a další manželský pár. 😄 Hned u muzea je parčík, kde je vystavená lokomotiva. Pozůstatek toho, jak dřív odváželi vytěženou rudu na vlacích. Samozřejmě bychom to nebyli my, kdybychom si na ni nevlezli. 😉 Taky jsme očíhli razící hlavici a maketu horníka. Pak už jsme šli dovnitř a zaplatili nehorázné vstupné - 5$. 😎 Pán u vstupného (dobrovolník důchodce, možná bývalý zaměstnanec dolů) nám pověděl, jak to tam chodí a pustil nám uvítací video o těžbě uranu. Prohlídli jsme si první výstavu, kde byly třeba původní helmy, nástroje, lékárničky apod. Pak už nás zavedl na začátek prohlídkové trasy a nechal nás, ať si sami prohlížíme. To mám radši, než když jsme tam jen my dva a průvodce a je na nás upřená veškerá pozornost.

Jede, jede mašinka...

Razící hlava, či jak se to jmenuje. 😊

Můj nový kamarád.

Hned na začátek jsme trochu nepochopili, proč jsou tam ty šipky a já zvědavec „kam asi vedou tyhle dveře“, jsem vlezla do poslední místnosti prohlídkové trasy. Tak nic, zpátky na začátek a jdeme po šipkách. 😄 Posadili jsme se do vozejčků, prolezli jsme úzkými chodbičkami a zkusili si ochranné pomůcky i sbíječky (? nevím, jestli se tomu nástroji, kterým se vrtá do skály, takhle říká, ale jiný název mě nenapadá 😉). Nakonec jsme došli do té místnosti, kde jsme byli hned na začátku, důkladně si ji prohlídli ještě jednou a vyjeli výtahem zase nahoru. Celá tahle prohlídková část je totiž pod zemí a muzeum je nad ní. Nahoře jsme si prohlídli ještě výstavu drahých kamenů a indiánského umění.

Vozejčky

Bez ochrany ani ránu. 😁

Asi sbíječka 😉

Průlez jen pro hubený. 😄

Kručící bříška naznačily, že už je čas na sváču, tak jsme se usadili v parčíku s mašinkou a nasvačili se. Trochu jsme okoukli okolí, třeba hasiče chystající se na výjezd nebo místní radnici s drive-in okýnkem pro placení pokut. 😲 Pak už jsme nasedli do auta a jeli zase trochu do přírody. Měli jsme v plánu udělat si výšlap v parku Ice Cave and Bandera Volcano (Ledová jeskyně a Sopka Bandera). Zastavili jsme se ve visitor centru, obhlídli výstavu a jeli přímo k parkovišti, kde začínají turistické trasy.

Prostředí mě trochu znepokojovalo, zejména to, že to vypadalo jako docela velká divočina a že tam opět nebylo moc lidí. Jen my a jeden cyklista. Když jsem si navíc na nástěnce přečetla, ať si lidi dávají bacha, že tady v týdnu někdo viděl pumu, byla jsem rozhodnutá, že tohle teda rozhodně vynechám. Cyklista už byl dávno v prachu, ten by té pumě stejně ujel, Péťa umí rychle utíkat. A kdo by zbýval jako nejpomalejší oběť? No jasně, já. 😓 Takže jsem rezolutně řekla, že já nikam nejdu a jestli chce, ať si jde sám, já se zamču v autě a počkám. Péťa sám jít nechtěl, asi se taky bál. 😉 Chvíli jsme se ještě dohadovali, ale byla jsem neoblomná. Tak jsme šli jenom na nejkratší trasu k jeskyním, odkud bylo parkoviště nadohled. Tam mě Péťa přemlouval, ať vlezu dovnitř. Ale já si před jeskyní všimla cedulky „Vstup na vlastní nebezpečí“, že jsou tam tarantule, štíři a hadi. Tak jsem se musela hluboce zamyslet, jestli cílem výletu není se mě zbavit. Prvně by mě nastrčil pumě, a když to nevyjde, tak šup se mnou do jeskyně, kde se to jedovatými živočichy jen hemží. 😒 Přísahal, že ne, ale kdo ví. 😉

Jeskyně

Mě dál nikdo nedostane.

Náhradní plán jsme neměli, tak jsme jeli zpět na hotel. Jeli jsme „zadem“, ať si ještě aspoň něco prohlídneme a najednou cedule El Morro National Monument. Času máme habakuk, zkusíme to obhlídnout, jestli to nebude zajímavé. A bylo. 😊 Řízením osudu jsme vynechali smrtelně nebezpečnou vycházku, abychom si mohli prohlídnout tenhle super památník (mimochodem zadarmo 😉). El Morro jsou skály s pramenem pitné vody vytvářejícím jezírko, kde se zastavovali všichni poutníci při cestách napříč Amerikou při její kolonizaci. V oblasti Nového Mexika a Arizony moc možností získat pitnou vodu neměli, takže svoje cesty plánovali se zastávkou tady. No a na způsob dnešních sprejerů každý vytesal do skály svoje jméno. Případně datum, odkud pochází, nebo třeba nějaké životní moudro.

Do jezírka přibývá voda i táním sněhu z okolních skal.

Jeden z nápisů

Konečně ve stínu.

Památník je rozdělený na dvě trasy. My dali jen tu kratší, ale kdybychom měli víc času, určitě dáme i tu druhou. Bylo tam totiž opravdu moc hezky. Dostali jsme knížku s povídáním a šli od značky ke značce a ke každé bylo v průvodci napsáno, co zrovna na tomhle místě můžeme vidět. Protože už se blížila zavíračka, vrátili jsme se na parkoviště k autu a na místním piknik plácku posvačili. Pak už jsme se opět vydali na cestu směr Gallup. V Arbím jsme si koupili večeři a do večera už se jen placatili na hotelu a odpočívali.

Poslední ráno jsme se odhlásili z hotelu a tentokrát jeli po hlavní silnici 2 a čtvrt hodiny k poslednímu cíli našeho výletu – Meteor Crater. Kousek od Flagstaffu je totiž díra v zemi, kam údajně před asi 50 tisíci lety dopadl meteorit. Ona to není jen tak ledajaká díra, měří cca 1200 metrů, pro představu jako 25 fotbalových hřišť. 😮 Podle vědců, kteří to tady léta zkoumali, měl samotný meteorit průměr zhruba 50 metrů a vážil 300 tisíc tun. Při nárazu se vypařil a našli se pouze úlomky slitiny zinku a železa. Náraz byl tak ničivý, že v okruhu 14 – 19 kilometrů nezůstaly žádné stromy, na rozloze 800 – 1500km² shořelo veškeré rostlinstvo, v okruhu 10 – 15 km zahynulo všechno zvířectvo a až do vzdálenosti 25 km měli živočichové těžká zranění. 😲 Jako fakt hustý.

Tady už bylo víc lidí než včera v muzeu, takže jsme si vystáli frontu a zaplatili vstupné 18$ za jednoho. Nejdřív jsme si prohlídli vnitřní výstavu, kde jsme se dozvěděli všechny fakta, co jsem psala plus spoustu dalších věcí. Bylo tam i pár interaktivních expozic. Potom nám v sále pustili 3D video s animací pádu toho meteoritu. Bylo to super, jen Péťa se nemohl soustředit, protože za námi seděli dva důchodci a jednomu asi nedržela protéza, tak pořád mlaskal. Mě takovýhle zvuky nevadí, ale Péťa je na jakýkoliv mlaskání nebo srkání a podobně úplně vysazený. I mě pořád šikanuje, že koušu moc nahlas. 😉😄 Takže celý promítání nervně klepal nohou a vztekle svíral pěsti. Naštěstí má slušné vychování, jinak by po dědoušovi asi skočil a tu protézu mu vzal. 😁 S veškerým sebezapřením video dokoukal a mezi prvníma se vyhrnul ven.

Pak už jsme se šli konečně kouknout přímo na ten kráter. Opravdu to není jen díra v zemi, je to spíš džuzna jak do pr..le. 😄 Jako tím myslím fakt velká. Obhlídli jsme ji ze všech stran a ze všech možných vyhlídek, ale pak už jsme museli zalézt zase dovnitř, protože bylo dost horko, my neměli vodu a já už byla dost vyčerpaná. Odpočli jsme si asi hodinovým prohlížením suvenýrů a taky jsme si dali sváču. Na cestě k autu jsme ještě prozkoumali astronautskou kapsli a výhledy do okolní krajiny. Tím už jsme vyčerpali opravdu všechno a frčeli zpět do Phoenixu.

Kráter z horní vyhlídky se mnou...

...a z dolní vyhlídky s Péťou.

Když nad tím zpětně přemýšlím, tenhle výlet byl takový velmi klidný a zároveň strašně naplňující. Možná proto, že jsme věděli, že je to jeden z posledních tady a chtěli jsme ještě pořádně nasát tu atmosféru. Nebo možná kvůli tomu těhotenství, že jsme věděli, že se nemůžeme nikam hnát a proto jsme si užívali dosyta to, co bylo v našich (mých) silách. Zkrátka to bylo naprosto super a řadím ho mezi ty srdeční. 💖