(21.5.2019 Sèvres, 19°C,
polojasno)
Asi tři dny po tom, co jsme se
nastěhovali do bytu, měl Péťa možnost jet na týden na jih Francie cosi
zachraňovat na projektu. Že bysme mohli jet s ním, podívat se k moři.
Já měla ale cestování plný zuby, navíc jsem byla ráda, že Naty to docela
zvládá, nechtěla jsem jí působit další šoky. Cestu jsem teda odmítla
s tím, že je moc brzo, že kdyby to bylo třeba v květnu, tak bych
jela, ale takhle… No a najednou ke konci dubna mi Péťa volá z práce, že
víš, jak jsi říkala, že bys v květnu jela na jih, zase se něco semlelo, a
měl bych tam jet. A tak jsme teda jeli. 😊
Pěkně do toho vyšly dva svátky –
1. a 8. května, tak jsme si řekli, že práci spojíme i s pár dny dovolené.
Proto tomu říkám polodovolená. Hotely jsme si rezervovali sami, to bylo
v pohodě. První tři dny, co byl Péťa v práci, jsme bydleli
v Martigues. Trošku dál od firmy, ale blíž už nebylo volno. Dalších 5 dnů
tentokrát dovolenkových jsme bydleli ve Vinassanu, blízko Španělska. Poslední 3
dny (opět pracovní) jsme se vrátili zase zpět, tentokrát přímo do Istres.
Dál jsme museli vyřešit, jak se
tam dostat. Mohli jsme jet autem, letět letadlem nebo jet vlakem. Auto jsme
vyřadili jako první. Sice bychom měli k dispozici naši káru, na kterou
jsme zvyklí, s Natálčinou sedačkou a možnost vzít si neomezeně zavazadel,
ale cesta trvá zhruba 8-9 hodin. 😕 To se nám teda nechtělo. Letadlo je
rychlý, stojí stejně jako vlak, ale letět můžeme kdykoli kamkoli. Zato svézt se
pravým francouzským rychlovlakem TGV se nám asi jen tak znovu nepoštěstí.
Vybrali jsme tedy vlak.
Lístky jsme si taky kupovali
sami, Péťovy pak jen necháme proplatit. V žádný vhodný čas už na pravé TGV
nebylo místo, ale jezdí „nízkonákladovka“ Ouigo. Za nižší ceny, bez jakýchkoliv
služeb, ale vlak je to stejný, rychlý. Rezervace naštěstí šla udělat
v angličtině. 😌 Dokonce byl systém tak chytrý, že i když jsme Péťův lístek kupovali zvlášť, tak
nám přidělil sedadla u sebe, protože jsme to klikali na jednom PC.
Jediné, co jsme si nezařizovali
sami, bylo půjčení auta v místě (s autosedačkou pro Naty). Prý se to musí
přes firemní systémy, přes nějakou externí firmu a bla bla bla. Samozřejmě, jak
jistě tušíte, to neproběhlo hladce. Co si člověk neudělá sám… 😒 Cestování
s firmou je vždycky narychlo, stejně tak to bylo i tentokrát, takže
rezervace se do víkendu nestihla udělat. Já do Péťi pořád hučela, ať si to
bookneme sami, že když to nestihli, že to není naše vina, že se to pak nějak proúčtuje,
že už pak nebudou žádný auta,…. Ale marně. Na můj názor nedal (a pak hořce
litoval 😉). Nevím, na co pořád čekal, ale v neděli dopoledne
zjistil, že se od pátku nic nezměnilo (překvapivě) a nemáme čím jezdit. Konečně
se rozhoupal, že si to teda objednáme na vlastní pěst online, ale už to nešlo. Prý
maximálně den dopředu. Co teď? Za pár hodin nám jede vlak do Marseille, odtud
se musíme nějak dopravit do Martigues, další den má jet Péťa 30 km do práce,
pak zase zpátky. 😱 Podle zkušeností z Ameriky, kde jsou půjčovny otevřeny
24 hodin denně, 365 dnů v roce a na místě je možnost půjčení vždycky
minimálně 50 aut i bez objednání, jsme si řekli, že to domluvíme až osobně na
místě. Však ono to nějak dopadne (a taky dopadlo 😡).
Cesta vlakem byla v pohodě.
Půl hodiny předem nás odbavili a pustili k vlaku. Chvíli nás ještě nechali
čekat na nástupišti, pak už nás konečně pustili dovnitř. Vlak byl dvoupatrový,
cestou tam jsme jeli dole. Já s Naty, Péťa přes uličku za námi. Jeli jsme
pozadu, ale nevadilo mi to. Tyhle vlaky sviští až 300km/h, ale vůbec to nejde
poznat. Jen když jsme projížděli tunelem, tak nám strašně zaléhaly uši. Naty se
ve vlaku líbilo. Asi víc než jet autem, kde je přikurtovaná v sedačce.
Hodinu před tím, než jsme měli vystupovat, dokonce usnula. Péťa se o to marně
snažil asi hodinu, přišla jsem já, pověděla jí dvě pohádky a bylo. Můžete mi říkat
„uspávač hadů“. 😄
 |
| Rychlovlak |
 |
| Uspávač hadů 😫 |
V Marseille jsme byli za 3,5
hodiny. Sbalili jsme si fidlátka a šli do autopůjčovny. Asi jako milion
ostatních lidí z našeho vlaku. Začali jsme se trochu obávat, jak to
dopadne. Do budovy, kde sídlí 4 autopůjčovny, jsme došli mezi posledními, Péťa
táhl zavazadla, já Naty, rychleji to nešlo. Po asi půl hodině, kdy jsme se konečně dostali na
řadu, nám pán oznámil, že žádný auta volný nemají, všechno je rozpůjčovaný. 😲 Tak jsme zkusili druhou, třetí i čtvrtou a nikde neměli jediný auto. 2x 😲 To
jsou teda kurňa služby. Na to nejsme zvyklí.
Přemýšleli jsme, co si počneme.
Jestli si vezmeme taxíka a zítra se to snad nějak vyřeší nebo se pokusíme najít
ještě nějakou půjčovnu, dál od nádraží, kde by mohlo ještě něco zbýt. Na netu
jsme našli, že jedna by měla být pár ulic od nás, tak jsme se tam vydali. No
řeknu vám, Marseille je pěkně hnusný město. V tomhle teda ve zprávách
nelžou. Špína, bordel, vymlácený výlohy, většina obchodů a restaurací zavřená/ zkrachovalá,
všude se poflakujou partičky černých mladíků. Po tmě bych tam nevkročila ani za
milion.
Do půjčovny jsme po troše
bloudění doběhli asi 10 minut před zavíračkou. A volný auto měli, i
s dětskou autosedačkou! Sláva, jsme zachráněni. Já s Naty jsme se
vyčerpaně zhroutili do křesílek a nechaly Péťu, aby to vyřídil (chyba! 😉).
Půjčili jsme si jedno z nejlevnějších aut Renault Twingo. Podle pána, co
vypadal úplně jak Ježíš (jako fakt), se prý v pohodě vejdeme i
s věcma. Dodge Charger tady asi čekat nemůžeme. 😄 Pán se ještě zeptal,
kdy ho vrátíme, Péťa mu řekl zítra v 19, pán mu na to řekl, ale my
v 18 zavíráme, tak teda ok, zítra v 18. Namačkali jsme se dovnitř
a s úlevou opustili tohle hnusný město.
 |
| Prďola 😄 |
Martigues, kde jsme měli první
hotel, je oproti Marseille úplný milionářský město. Jako žádná sláva, více méně
je tam jen jedna ulice s přístavní promenádou, která za něco stojí, ale
aspoň se tam nepoflakujou nebezpečný migranti. Ubytovaní jsme byli v hotelu
Ibis, v prťavým pokojíčku s přistýlkou, kde jsem za odměnu mohla spát
já. 😄 Ale bylo tam klid a čisto. Večer jsme se šli ještě trochu projít po té
promenádě, pak už jsme vysílení padli do postele a asi od 9 jsme všichni spali.
 |
| Lodě v zátoce |
 |
| Pózování s kotvou 😊 |
 |
| A tady trocha profesionálního pózování |
Ráno jsme šli na snídani. Péťa
byl zklamaný, že neměli vejce, na který je zvyklý ze všech amerických hotelů,
ale najedli jsme se i tak dobře. Pak odfrčel do práce a já s Naty jsme šly
zpět na pokoj. Trošku jsem tam poklidila, koukaly jsme z okna, pustily si
pohádky na tabletu a pak jsme šly ven. Prošly jsme si znovu celou promenádu,
došly jsme až na místní pláž. Moc pěkná, ale dovedu si představit, že
v sezóně je tady hlava na hlavě. Nebyla totiž moc velká. V obchodě
jsme si koupily vodu (ta hotelová byla děsně cítit chlorem, tak jsem nechtěla,
aby ji Naty pila) a ledový čaj. V plánu bylo najít na náměstí nějakou restauraci,
kde si dáme oběd. Ale ouha, vypadá to, že tady se v pondělí nepracuje, páč
všude kromě dvou s mořskýma potvorama (bléééé 😣) bylo zavřeno.
 |
| Beach girl 🌺 |
Naty už začala být otrávená,
unavená a hladová. Bolely ji nožičky a začala plakat, že už nedojde. Do toho já
táhla v igelitce ty 4 litry pití, taky hladová a tím pádem vzteklá. Koupily
jsme si aspoň suchou bagetu, ať nezemřeme hlady, než dojde Péťa a zajedeme si
někam jinam. Cestou do hotelu Naty každých deset vteřin zafňukala „domů“ a já
sama zuřivá jí jen odsekla, jestli si myslí, že když to bude furt opakovat, že
se tam dostaneme rychleji. Na to mi odpověděla, že jo, což mě teda uzemnilo. 😄
Na hotelu jsme si daly odpolední
spánek a odpočinek, nechala jsem Naty ohřát mističku v hotelové mikrovlnce
a zhruba od čtyř jsme čekaly, že už Péťa dofičí, abychom jeli vrátit to auto.
Jenže už bylo skoro pět a on pořád nikde. Tak mu volám, abych ho popohnala a on
v klídku, že musí něco děsně nutně dodělat (jak jinak 😎), že tam má být až
na sedmou, že to s ním má domluvené a co jako plaším. Tak si říkám, ok,
asi mu volal a domluvil se na později, nechám to být. Dojel asi o půl šesté,
nabral nás a svištěli jsme do Marseille. Ptám se, jak to teda domluvil, jestli
si volali nebo co a Péťa, že ne proč, že včera to přece domluvili. Tak jsem ho
vyvedla z omylu a připomněla mu, jak to doopravdy bylo. Navíc jsem mu
ukázala, že i v papírech má vrácení v šest. O-ou. To nemáme šanci
stihnout.
GPS nám ukazovala dojezd v 18:15
a to jsme ještě neměli nabraný benzín. Péťa na to šlapal jak drak, k benzínce
jsme dojeli bez brždění. Tady další komplikace, nebralo mu to kartu, musel
běžet zaplatit dovnitř. Málem ani nevytáhl hadicu od benzínu a už jsme ujížděli
dál. GPS vyhodnotila hlavní trasu jako moc ucpanou, poslala nás oklikou, že to
bude rychlejší. Bylo to tam zacpaný taky a ještě k tomu jsme projížděli
přímo okolo uprchlického tábora. Tady nám vypovědět auto, tak se odsud živí
nedostaneme. Jestli mi včerejší normální ulice Marseille přišly hrozný, tak to nebylo
nic oproti tomu, co bylo tady. Stanové město, všude neskutečný bordel, haldy
odpadků, bezdomovci válející se všude možně, předávání „malých balíčků“ pod
rukou,… 😱 Fakt masakr. Zkoušeli jsme se do půjčovny dovolat, aby na nás
počkali, že už jsme na cestě, ale byl tam jen záznamník – špatné znamení, že už
tam nikdo není. 😕 Budou nás hledat policajti podle GPS, že jsme ukradli auto, dostaneme pokutu za
pozdní vrácení? A co s druhým autem, který už je zamluvený v oficiální
firemní půjčovně? Já mlčela, i když jsem měla v hlavě plno věcí, který by
si Péťa zasloužil slyšet.
Tenhle příběh má ale dobrý konec. 😊 Smykem jsme v 18:25
zastavili před garáží, kterou týpek právě zavíral. Péťa se velice omlouval,
paní u PC, jako že to nevadí, že na nás počkali, že tušili, že to nestíháme,
ale moc nadšeně se teda netvářila, že tam musela sedět o půl hodiny dýl. V druhý
půjčovně už bylo vše bez problému, znovu jsme odjížděli s úlevou z Marseille.
Tentokrát po hlavní, raději se zasekneme na dvě hodiny v zácpě než znovu
projíždět tím ghettem. Na večeři jsme konečně dostali pořádný jídlo – krásný burgery 🍔 z Burger Kingu a opět celí zdrchaný až k smrti zapadli do postelí
kolem deváté.
V úterý jsme zase zůstaly
samy na hotelu, Péťa jel do práce. Kolem oběda jsme se šly projít, tentokrát
jsem ale byla chytřejší a vzala jsem kočár, kdyby Naty zase nemohla. Ve vodě u
promenády jsme viděly plavat medůzky, tak 10 cm v průměru. Moc krásný
byly. K obědu jsme si daly sendviče a čekaly, až se Péťa vrátí. Moc se mu
ale nedařilo, stejně jako včera, takže zavolal, že jen tak nedojede, že se máme
jít najíst samy.
Šly jsme teda do jedné pizzerie,
co jsem si vyhlédla dopoledne. Předtím jsme si ještě na náměstíčku koupily
jahody 🍓, zrovna se tam konaly farmářské trhy. Pán z restaurace naštěstí
uměl anglicky, tak jsme se domluvili, že vaří až v sedm (bylo půl), že si
zatím dáme aspoň shake. 🍹 Byl výborný, pizza 🍕 byla taky dobrá a ještě jsme dostaly
zadarmo kohoutkovou vodu. Pán byl veselá kopa, Naty se mu líbila, tak jí tam
dělal různý představení a žertíky.
 |
| Výborný shake 😋 |
Péťa nakonec dojel až v devět.
Naštěstí v práci vše dokončil, povedlo se mu to spravit, takže můžeme
zítra odjet na dovolenkovou část, jak bylo původně v plánu. Už se moc
těším na odpočinek. Nějak mě ten život věčně ve shonu s nepostradatelným ale
zároveň "mírně" nezodpovědným workoholikem začíná zmáhat. 😴
Žádné komentáře:
Okomentovat