Naštěstí je po Péťovi

(16.7.2019 Sèvres, 23°C, jasno)

Na sobotu jsem vybrala výlet do zábavního parku Saint Paul. Je to asi 90 km od nás, na sever od Paříže, takže s docela silným pařížským provozem, asi 2 hodiny. Aspoň se podíváme za hranice města a našemu autíčku, co spíš odpočívá na parkovišti pod stromem, dobijeme baterku a promažeme motor olejem. 😊

Péťovi se jako vždycky ráno nechtělo, že prý by se radši celý den válel na pohovce a nic nedělal. Strhnul k tomu i Naty a oba se odmítali vypravovat. Já se ale nedala, Péťovi se nechce nikdy nikam a pak je rád, že jel. Takže jsem zavelela, že přesně v 9:00 budou nachystaný na odchod u dveří a bez debat. Samozřejmě debaty byly a do devíti to taky nestihli, ale jinak celkem úspěch – v 9:15 jsme odjížděli z domu. 😄

První část cesty proplítačka městem mě stála nervy jako vždycky, když tady někam jedeme. Jak jsem v Americe ráda jezdila a každou cestu si užívala, tady nepředstavitelně trpím. Druhá půlka cesty po placené dálnici už byla v poho. A asi 10 minut před cílem Naty usnula. Co se dá dělat. Vyspat se bude muset někdy jindy. 😉

Hurá do parku!

U pokladny jsme si koupili vstupné – jeden dospělák za 24€, Naty zadarmo, protože do 1 metru se neplatí. To je dobré, i když neplatila nic, mohla podle výšky na 30 atrakcí z 47. U vchodu jsme si nechali prohlídnout batůžek jedním ze dvou obrů. Někde vevnitř pak byla cedule, že ten týpek měří snad 2,3 metru. 😲 Docela zajímavý nápad dát na security zrovna takový kolohnáty. 😊 Dovnitř proudily davy lidí, docela jsem se obávala, že se ani na žádný atrakce nedostaneme, že budou děsný fronty, ale park je obrovský a navíc výborně zorganizovaný, takže jsme nikde nečekali dýl než 5 minut a většinou jsme šli na řadu hned v první várce.

Jako první jsme si prohlídli zrcadlový sál, kde jsme vypadali jak tlustý trpaslíci, různě zdeformovaný příšery nebo naopak krásně štíhlí a vysocí modelové. Další byla horská dráha pro malý děti ve tvaru vláčku. Já jsem čekala za plotem a Péťa s Naty se šli vozit. Byla jsem zvědavá, jak na to bude reagovat. Jestli bude po mně, tzn. bude se bát a bude jí špatně. Nebo jestli bude po Péťovi a bude si všechny ty šílenosti s radostí užívat. Péťova malá kopie se i tady osvědčila a nadšeně výskala na každé atrakci, kam šla. Takže funkce čekače, občerstvovače a hlídače batůžku zůstává mamince. 😄

Paní čeká na dokonalého muže.

Už nás chytla!

Stylová vyhlídka

Natálky první jízda na horské dráze

Pusinku kačerovi

To je jízdáááá!

Hnedka vedle vláčku byly trampolíny, kam jsem se taky odvážila. Pustili nás tam jen na pár minut, aby se to rychle střídalo, ale stačilo to. Aspoň stihneme něco dalšího. Byla jsem z těch trampolín docela rozjetá, tak jsem šla rovnou na další akci. Člověk naskočil na tyčku (ve stoje), projel okruh po kolejnici a v cíli seskočil dolů. Něco jako zipline, jen na kovové tyčce. To je teorie. Ve skutečnosti to byla smrtelná jízda, kterou jsem přežila jen zázrakem. 😕 Hned za druhou zatáčkou se se mnou tyčka rozhoupala a roztočila a s každou další zatáčkou se houpání a točení jen zrychlovalo. Já jsem se křečovitě držela, ječela strachy, začínalo mi být na zvracení a vážně jsem přemýšlela, že radši z toho metru a půl spadnu na zem jak pytel brambor, než abych to dojela až do konce.

Naštěstí dráha nebyla dlouhá, takže jsem padat nemusela. Ale slezla jsem opravdu otřesená a rozhodnutá, že nikdy, nikdy, nikdy už na nic takovýho nepůjdu. Péťa nedbal mého varování a šel taky. Pro něj by to celkem bylo i v pohodě, kdyby nedojel malýho černouška a jak byl rozhoupanej, tak ho kopl do hlavy. Čekala jsem, že jeho medvědí matka nám bude nadávat, ale sundala plačícího chlapečka dolů, ještě mu pleskla, že tam neměl lézt a šli pryč. Ono se tam totiž mohlo až od 1,3 metrů a on neměl ani metr. Jak byl malej a lehkej, tak mu to nejelo, naopak Péťovi to svištělo až moc dobře.

Oba jsme se potřebovali trochu vzpamatovat, takže další zastávka pro Péťu a Naty byl kolotoč pro maloušky. Něco jako labutě, jen s jinými zvířátky. A já jsem si šla koupit vafli s Nutellou a se šlehačkou. Potom jsem se nechala překecat ještě na Karusel a Ruské kolo, ale to je takový můj top adrenalínu. 😉 Jo a ještě na jízdu traktůrkem kolem zvířátek na farmě pro úplně nejmenší děti. 😎

Nadšení nezná mezí

Můj vrchol adrenalínu

King Kong a Ann

Menu dne chudák já a Naty jim ještě pomáhá 😓

Tři příšery

Někdo mi vlezl do záběru, ale ta radost jde i tak vidět.

V horní části parku se měla konat show s bublinami, tak jsme se kolem petting ZOO vydali na místo. Chudáci kozy a jedna lama byly buď totálně přežraný, nebo něčím nadopovaný, ale všechny ležely jak mrtvoly a ani koupené granule za 50 centů je nezajímaly. 😞 Představení jsme stihli tak akorát. Bylo moc pěkné, jaké fígle ten týpek dokázal. Ale jinak to byl děsnej přesolárkovanej cirkusáckej gumák a hudba byla dost přeřvaná.

Za čtvrt hodiny se kousek dál konalo další vystoupení – drezúra lvů. Jeden lev a asi 8 lvic (nevím přesně) na povel řvali, skákali přes překážky, běhali po manéži a podobně. Dokonce vzali dovnitř i jednu dobrovolnici a lvi skákali přes ni a běhali kolem ní. Já bych tam teda nešla, ani kdyby mi platili. Jeden neví, co se jim honí hlavou a být sežraná lvem teda opravdu nechci.

Bylo už půl třetí a my ještě nejedli, tak jsme se rozhodli, že si dáme pauzu a půjdeme si dát něco k jídlu. V místních stáncích nám to ale moc nevonělo, tak jsme si vybrali restauraci ve stylu samoobslužného bufetu. Že si raději dáme normální jídlo než nějaký přesmažený hranolky. A dobře jsme udělali. Cena byla poměrně vyšší (48€ za všechny tři, poprvé počítali i Naty 😲), ale najedli jsme se výborně. Mě jako vždy nejvíce zaujal sladký pult s buchýtkama. 😋

Chvíli jsme počkali, až nám slehne a mohli jsme pokračovat v zábavě. To jsem ale ještě netušila, v jaké zábavě. 😕 Na rozehřátí se Péťa s Naty 3x svezli na obří skluzavce, já jednou a stačilo. Nahoře jsem měla tisíc chutí to otočit a zase pěkně po schodech slézt dolů, ale nevyměkla jsem a sjela jsem to. No a potom šel Péťa na obří dřevěnou mega rychlou horskou dráhu a my na něj zatím čekaly u východu. Natálka uviděla prolézačky a začala mě tam tahat. Já jí vysvětlovala, že musíme počkat na tatínka, že až se sveze, že by nás nenašel. Tak čekáme, v první jízdě nebyl, v druhý taky ne, ve třetí taky ne, ve čtvrtý taky ne. Naty mě znovu tahá na hřiště. Já odolávám. Další jízda, Péťa nikde.

A najednou Naty vyvalí ty svoje veliký kukadla a říká „mámo, bobík, už je“. 😱💩 Já nevěřícně koukám na tepláčky, kde se začíná objevovat žlutá sračkoidní skrvna. Nechápu, jak je to možný. Od doby, co nenosí plínu, se neplánovaně nevykadila ani jednou. Vždycky si zavčas řekla. Popadnu ju do náručí a zapluju za nejbližší budovu. Položím Naty do trávy a snažím se ji opatrně svlíknout. Docela mi to stěžuje, protože nesnáší kontakt s trávou a fňuká, že ji to šimrá. Táta se vesele vozí na horské dráze a já se snažím zlikvidovat pohromu. Vyslíct, očistit, umýt vodou na pití, naštěstí máme náhradní oblečení, obout botičky, postavit z dosahu rozmatlaných sraček. Posraný spoďárky a tepláky zabalím do pytlíku. V tu chvíli Naty hlásí, že se blíží další. 😭 Honem svlíknout, zadřepnout, vyprdla další měkký hovínko. Ale prý už stačí, tak zase očišťuju a oblíkám. Zpocená až na zádech, Péťa se stále baví na atrakci. Když už je katastrofa téměř zlikvidovaná, vidím ho, jak mi vesele mává po vystoupení z vozítka. Ty si teda umíš vybrat okamžik 😒, brblám a snažím se největší kus hovnica zabalit do kapesníků. Ten pak vyhodím do nejbližšího koše. Přece jen nechat to tam v uličce mi přijde blbý. Naty už se ulevilo, vesele poskakuje k prolézačkám, Péťa plný endorfínů mi nadšeně vykládá, jak to bylo bájo a já si jdu radši dvakrát umýt pořádně ruce. Proč se to stalo, nevím. Jestli někde něco oblízla, nebo z toho jídla (ale my jedli to samý a nic), nebo snad to rozrušení z atrakcí. Jen doufám, že se to nebude opakovat.

Necháme Naty asi půl hodiny vyřádit na dětském hřišti a jdeme dál. Už je docela unavená, ale domů jít nechce ani náhodou. Prý se jí tam moc líbí a chce tam zůstat až do tmy, případně navždycky. 😄Moc se ale nebrání, když se posadím na lavičku a dám si ji na klín. Péťa jde zatím na volný pád a další horskou dráhu. Naty si zatím trochu odpočla, chytila druhý dech, takže se spolu hrnou na další pejskový kolotoč, želvičkovou dráhu a včeličkový řetízkáč.

Dospělácká atrakce

Morrisi, když zvedneš ruce, tak je to větší zábava! 😄

Nejlepší je včeličkový řetízkáč

Piráti silnic 😉

Nechoď tak blízko, medvěde.

Pak si dá Péťa ještě jednu dospěláckou horskou dráhu a dvakrát houpací loď a do zavření parku zbývá půl hodiny. Tak ještě honem 3 jízdy na autíčkách a atrakce už zavírají. S davem se hrneme k východu. Ještě šup před cestou na záchod, koupit magnetku, vyfotit před vchodem a můžeme frčet domů. Naty usne Péťovi v náručí v půlce cesty na parkoviště. Držela to do poslední chvilky a zvládla řádit celý den od 11 až do sedmi. 😮 Je fakt hustá. 😎

Až na tu srací historku (to už je asi můj osud, že každá akce je poznamenaná nějakým vylučovacím problémem 😄) jsme si užili super den. I já, i když moc z těch divočáren nevyužiju. Stačí mi těch pár, co jsem absolvovala. Pokud někdo bude poblíž a má malé děti, určitě doporučuji k návštěvě. Ceny nejsou na místní poměry vysoké, park je obrovský, se spoustou atrakcí, pěknými záchody a dostatečnou nabídkou občerstvení. Zaparkovat není problém ani o víkendu a navíc zadarmo (na rozdíl třeba od Disneyho). Nikde se netvoří dlouhé fronty, všechno šlape jak po másle. Po dojetí musí všichni vystoupit, a když by chtěli jít znovu, musí se zařadit zase na konec fronty. Takže nehrozí, že by někdo zabral třeba autíčko na autodromu a vozil se na něm celý den. Pokud nám vyjde čas, určitě sem zajedeme ještě jednou.