Chlupatá radost

(2.12.2015 Phoenix, 21°C, jasno)

Jako malá jsem se strašně bála psů. Byla jsem schopná obejít půlku města, jen abych nemusela projít kolem volně pobíhajícího psa na ulici. Před očima mi jely divoké scénáře, jak se mi ta dravá bestie zakusuje do lýtka nebo do krku. Pokud to šlo, tak jsem se občas snažila utéct, což je samozřejmě nesmysl. Dneska už vím, že ti psi si mysleli, že si s nimi takhle hraju a pronásledovali mě o to víc. Zlomil to ve mně až Dikoušek. 💗 Jezevčík, kterého měl Péťa. Od té doby jsem se otočila o 180°. Stal se ze mě naprostý milovník psů, domů jsme si pořídili útulkáčka Alfičku 💖, ze které se vyklubal kříženec rottweilera. Plemeno pro mé původní já naprosto nepřípustné. 😉 Ale dneska už je pro mě naopak strašně těžké být bez pejska. Takže když jsme odjeli, nestýskalo se mi jen po lidech, ale i po Alfičce.

S Rickym na sedačce

Dej mi pusinku

Původně jsem přemýšlela, že bychom si pořídili nějakýho útulkajdu i sem a pak si ho převezli do ČR, ale má to spoustu mínusů, takže jsem nakonec usoudila, že prostě budu muset vydržet. A pak se to tak nějak vyřešilo samo. Občas můžu mít pejska, ale ty starosti k tomu nebudou. 😊 Péťův kolega, co je tady taky na akademii, si pejska pořídil. Protože občas jedou s rodinou na delší výlet, tak potřebují hlídání a ten hlídač jsem já. Oni teda myslí, že jim prokazuju velkou laskavost a ještě mi vždycky za to dají nějaký dárek, ale netuší, že „potěšení je na mé straně“. 😄

Úplná modelka

Pohodička

Ricky je oficiálně značkový cockapoo (plemeno vzniklé křížením kokršpaněla a pudla), ale na první pohled je jasný, že se nechali natáhnout a zaplatili 500 dolarů za obyčejného kříženečka jezevčíka s kokršpanělem. 😊 Podle mě je stejně mnohem hezčí než ti praví cockapoové. Je to miláček, s každým je hned kamarád, je naučený čůrat a kadit do bedničky, když se nedá jít ven, poslouchá na základní povely. Je to velký nadšenec a hraje si, dokud nepadne vysílením. Nejradši má plyšovýho Moorhuhna, takovou kvokající slepici. Takže mám občas zase nějaké zvířátko k muchlání a společníka na dlouhé dny, kdy je Péťa v práci.

Úplně nejlepší ale na tom je, že si vybral mě! Zatím všichni psi, co jsme potkali třeba na návštěvách apod., měli vždycky radši Péťu. Byl to prostě super hrací kámoš a já, i když jsem chtěla se s nima třeba mazílkovat, tak šli radši za ním. Nevděčníci. 😒 Ale Ricky má radši mě, chodí se mnou i na záchod a když se koupu, tak čeká u vany než vylezu. Ono by se řeklo, že jsem dětinská, ale mě to vždycky děsně mrzelo, že já se o ně starala, krmila, venčila, ale oni si mě nakonec nikdy nevybrali. Takže teď mám radost o to větší. 😃

Ukládá se ke spánku

a už zařezává.

Jediné blbé je na tom to, že si mě vybral i ráno. Ví, že do postele nesmí, ale to mu nebrání, aby na mě od pěti hodin ráno upřeně nezíral. 😁 Zkuste si spát, když se na vás někdo kouká. To prostě nejde. Navíc si občas tak jako povzdechne, že už je nejvyšší čas vstávat. A když neprozřetelně pootevřu jedno oko na milimetrovou škvírku, hned si toho všimne a začne radostně bušit ocáskem do země. 😊 A to už se pak vůbec nedá spát a jdu radši rovnou venčit, zatímco Péťa spokojeně chrupká dál.

Ten jeho ocásek je teda síla. Má ho docela dlouhý, a když s ním buší o zem, tak jsou to rány jak blázen. Ani nevíme, kde se to v tak malém psovi bere. Jsme si dělali srandu, že až budeme potřebovat vyklepat koberce, tak si ho půjčíme. 😊

Už tady byl dvakrát na delším pobytu a mám slíbeno (teda majitelé mají slíbeno 😉), že až se vrátíme zpátky z ČR do USA, tak budu zase hlídat. Tak už se těším. Za necelé tři týdny uvidím Alfičku a pak hned, aby ten stesk nebyl tak velký, budu mít další kožíšek k dispozici. 😊