Přijela pouť

(8.12.2015 Phoenix, 23°C, jasno)

V televizi jsme viděli reklamu, že bude v Phoenixu pouť, tak jsme si řekli proč ne. Zkusíme vyrazit a uvidíme, jak taková pravá americká pouť vypadá. Protože jsme v Americe tak se samozřejmě jednalo o velkou akci. I když já teda třeba Matějskou v Praze nikdy nenavštívila, takže nemůžu porovnat. Akce trvala necelý měsíc a kromě typických adrenalinových atrakcí, stánků s občerstvením a novodobých střelnic, nabízela i spoustu koncertů, vystoupení, výstav,…

Vítejte na pouti!

Jeli jsme až odpoledne, protože pouť je nejlepší až za tmy, kdy všechno svítí a bliká. Auto jsme nechali za 5 doláčů na parkovišti. Spíš jen takovém plácku, který si pronajali Indiáni. Oni ví, kde se dají jednoduše vydělat peníze. Akorát jsme měli trochu obavy, aby tam auto bylo, až se vrátíme, protože ta čtvrť mírně řečeno mezi nejbezpečnější nepatřila. Ale bohužel. Když se něco děje přímo v centru, musí člověk něco obětovat. 😉 Třeba auto z půjčovny. 😈

Po zaplacení vstupného (10 dolarů na jednoho), jsme se vrhli do víru zábavy. Prvně jsme chvíli sledovali jeden příšerný smrtelný veletoč, ale radši jsme šli pryč, aby nás ti chudáci nahoře třeba nepoblinkali. Vřískali teda jak najatí. Na takovou hrůzu by mě nikdo nedostal ani za nic. Pak jsme si prohlídli výstavu nějaké školy ručních řemesel. Věci to byly moc pěkný, ale zajímalo by mě pak uplatnění absolventů. Protože věřím, že háčkovat dečky může být zábava, člověk by to dělal radši, než třeba seděl v kanceláři, ale že by se tím dalo uživit?

Menší občerstvení

O kousek dál byly dva hangáry se zvířátkama z nějaké místní farmy. Byly tam prasátka, kozy, krocani, housata, kráva, králíčci, asi milion holubů, lamy, oslíci a další. Ve vedlejším oddělení se zrovna konala výstava ovcí. Těch tam bylo taky mrak. Mohli jsme chodit mezi nima a hladit si je. Vypadalo to, že se jim to docela líbí, když je někdo podrbe. 😄 Docela mě překvapilo, že vůbec nejsou hebký. Byly takový zacuchaný, zplstnatělý. Pár jich bylo zrovna ostříhaných. Ty vypadaly spíš jako kozy bez rohů 😉 a za podrbání byly nejvděčnější, protože to čerstvé ostříhání je asi pekelně svědilo. Chvíli jsme koukali i na ukázku stříhání, ale připadalo mi to, že jim to jde nějak pomalu. Že kdyby takhle měli stříhat celé stádo, tak ty ovce dřív chcípnou, než se dočkají.😄

Snad nechytí blechy

Stříhání ve slow-motion 😁

Pak jsem chtěla jít na výstavu Mimozemšťanů, ale Péťovi se nechtělo, tak jsem šla s Ondrou (švagr), ale Péťa měl pravdu. Stálo to za prd. Tak jsme se přesunuli ke „střelnici“. Střelnici v uvozovkách, protože dneska už se vzduchovkama (nebo čím se to dřív střílelo) nestřílí. Jsou to prostě různé soutěžní stánky, kde třeba srážíte tenisákem nafouknuté balonky, nebo se trefujete pinpongáčem do misek, nebo se hází na koš, loví rybičky,…. Péťa vyzkoušel ty balonky a je to fakt machr, protože mi vystřelil velikého plyšového delfína. Pak už na odchodu to zkusil ještě jednou a dostala jsem k delfínovi ještě sovu a banán. 😊

Vybírá výhru

a tou je krásný delfín 😄

Jako další jsme šli na velké ruské kolo. Já snad ještě na žádném nikdy nebyla nebo si to aspoň nepamatuju, ale bylo to bájo. Objeli s námi tři kolečka a měli jsme krásný výhled na celou pouť a na Phoenix downtown. Míca s Ondrou šli zatím po svých. Našli jsme je na další šílené atrakci. Míca teda čekala dole, jen Ondra je sebevrah. Byl to fakt masakr a ještě ke všemu kulořez, protože všichni mužského pohlaví si po skončení popotahovali kule. 😆 Asi je odstředivá síla pořádně přimáčkla na ten bezpečnostní rám, co měli mezi nohama.

Pouť z ptačí perspektivy

Protože jsme chtěly vědět, která máme silnějšího manžela, tak jsme kluky poslali na „palicu“. Takový to jak se palicí bouchne do plošinky a vyjede ukazatel, jak byl silný úder. První úder oba dva nevychytali, ale u druhého přišli, jak na to. A chachá. Péťa je silnější a o dost. 😤 Zatímco Ondra měl jen 83, Péťa 110. 😊 Jsem na něj hrdá. Pak si chtěl vyzkoušet ještě nějaký adrenalin, tak šel na „stav beztíže“. Lidi zapásají, vyvezou hodně nahoru a pak je pustí volným pádem dolů. Kde pokud vše šlape dobře, zastaví. Při upásávání se Péťa ještě smál, když jeli nahoru tak taky, ale jak je pustili, tak měl v obličeji docela děs. Ale pak říkal, že se nebál, že to byla pohoda. Hmmm, no nevím. 😏 Já jsem to viděla, že moc šťastně v tý chvíli nevypadal. 😉

Tady se ještě směje

Už se přiblížila sedmá hodina, tak jsme se vydali na pravé indiánské rodeo. Trochu jsem to popletla, takže jsem všechny táhla na druhou stranu, ale pak jsem se našla a dorazili jsme konečně na správné místo. Bez hymny se žádná kloudná akce neobejde, takže v aréně prvně pobíhal koník s pánem s americkou vlajkou, všichni stáli, drželi se za srdce a z plna hrdla zpívali. Ach, ta jejich národní hrdost. 😉 Pak byla promenáda všech koníků a lidí, kteří budou soutěžit, a pak už to vypuklo.

Americká hrdost

První byla soutěž jízda na divokém koni. Jsou to docela odvahy, já bych na ně teda nevlezla ani náhodou. Druhá byla lovení býčka. Vždycky vypustili býčka, vyjeli na koni, zalasovali ho, seskočili z koně, práskli s býčkem o zem a zavázali mu nožičky. Vyhrál ten, kdo to stihl nejrychleji. Jako ze začátku mi to přišlo dost drasťárna, ale naštěstí všechny zvířátka nakonec odkráčela po svých, takže to dobře dopadlo. Jako další bylo chytání už většího býka ve dvojici. Vždycky ho dostihli, uzavřeli mezi sebe a jeden po něm skočil a svázal ho. To bylo jako fakt hustý. Hlavně proto, že v téhle disciplíně soupeřili samí starší chlapíci. Moc si nedovedu představit třeba našeho taťku, jak tam skáče po bejkovi. 😲

Byla i jedna soutěž pro malý děti. Ty jezdili na ovečce. Byly moc šikovný na to, že jim bylo teprve čtyři roky. A brečel jen jeden.  Ovce vždycky vzala čáru, nijak nevyhazovala, děcka se jí držely za srst a pak prostě spadly, protože už se neudržely. V několika disciplínách soutěžily i ženský. Chytaly malý býčky, ale nemusely s nima mlátit o zem, jen zalasovat. Taky jezdily slalom na koních kolem barelů. Zlatý hřeb večera byla jízda na býcích. Takových těch pravých zuřivých velikánských. To ale jezdili jen odvážní mladíci. Pár pádů vypadalo vážně hrozivě. Úplně jsem trnula, že je ti býci ušlapou, ale až na jednu pohmožděnou ruku se nikomu nic nestalo. Byl to fakt super zážitek. 😄

Okukování konkurence

Pak už jsme se vydali domů, protože části výpravy bylo zima a chtělo se jim spát. Tak si Péťa ještě na cestu koupil kloudnou porci žeber a já mražený banán v čokoládě a mohli jsme jít. Zasekli jsme se ale hned na první křižovatce, kdy jsme chtěli přejít, ale zelená pro chodce ne a ne bliknout. Tlačítko bylo zmáčknutý, už se tam nahromadil pěkný hrozen lidí, ale pořád to pouštělo jen auta. Z jednoho směru, z druhého, odbočovací a zase jeden směr, druhý, odbočovací. Všichni už jsme byli pěkně netrpěliví. Řekli jsme si s Péťou, přece tady nebudeme stát jak tydýti do rána, očividně chodci mají smůlu a ještě s dvěma holkama jsme vyvolali anarchii. 😉 Vběhli jsme na přechod a volali „běžíme, honem“ a ty holky volaly „go, go, go“. Dav se nechal strhnout a auta, i když už měly zelenou, tak musely počkat, než všichni přelezou. No úplný dobrodrůžo. Auto na svém místě naštěstí bylo a my spokojeně odjeli domů.