Freeridová divočina

(12.5.2015 Phoenix, 32°C, polojasno)

Dostala jsem za úkol vymyslet výlet na sobotu. Přece když jsem pořád doma a nudím se. 😉 Sice já se nenudím, ale budiž. Chtěla jsem vybrat něco, abych zase mohla řídit. Aby mi moje čerstvě nabyté zkušenosti nezakrněly. Znamenalo to vybrat výlet do nějaké oblasti, kam nevede úplně hlavní silnice. Čímž padly skoro všechny větší atrakce. Po dlouhém hledání v mapě jsem objevila park Kofa National Wildlife Refuge. Vypadalo to divoce, divočinu to má i v názvu, ale že to bude až taková divočina, jsem teda netušila. 😲

Cesta byla na tři hodiny. Ze začátku řídil Péťa, abychom se vymotali z města. Asi po hodině jsem se odhodlala a sedla za to. Jako myslím, že celkem dobrý. Svištěla jsem 65 mil v hodině (cca 105km/h). Naučila jsem se i pracovat s tempomatem. Zazmatkovala jsem jen jednou, když jsem hledala místo, kde se zase s Péťou vyměníme. To jsem dostala i nadáno. Ale přiznávám, že jsem si to zasloužila. Prudce jsem zabrzdila, i když za mnou bylo auto.😡

Pirát silnic v akci

Rovnou jsme si dali i čůrací pauzu. Žádný WC v dohledu nebyly, takže příroda to jistí. 😉 A tu se nám vyklubalo další poučení. Nečůrejte v poušti. 😄 Dávala jsem bacha, abych nečupla nad pavouka nebo štíra, ale v tom to není. Země je totiž děsně tvrdá a nevsakuje! Aha. A tím pádem se to odraží. Jak jsme oba dopadli, si každý může domyslet sám.😁

Konečně už jsme našli odbočku na vyhlédnutý výlet. Podle mapy to měla být normální cesta pro všechny druhy aut, ne jen pro čtyřkolky. Ale byla to jen taková štěrkovo-písčitá cesta pro jedno a půl auta. Péťa koulel očima, co jsem to vymyslela a já se bála, že někde píchneme a bídně tam zhyneme v horku. Jednou jsem dokonce musela vystoupit a odkopat velký šutry, jinak by nám mohly rozbít podvozek. 😱

I divočina má krásnou uvítací ceduli

Na konci cesty bylo parkoviště, kde vůbec nikdo nebyl. Tady v USA jev nevídaný, protože všude jsou mraky lidí. Ale kdyby tam byly nějaký živoly, tak už by to nebyla divočina, že Morte? 😉 (Pro neznalé Madagascar, kreslený film). Dali jsme svačinu a vydali se na cestu. Hned na úvod byl letáček, co tam uvidíme za rostliny a že tam bydlí kamzíci, kojoti a chřestýši. Bájo. 😱 Včetně návodu, co dělat, když by nás chtěli napadnout (jen kojoti a chřestýši, kamzíci jsou hodný 😉).

Nikde nikdo

Takže jsme šli podle návodu – oči na šťopkách, dávat pozor, kam šlapeme, dupali jsme, občas tleskli a hodně nahlas mluvili. Asi to fakt pomohlo, protože kromě ještěrek jsme žádný zvíře neviděli. Cestička byla úzká, samý šutr, mezi křovím. Puťák za mých mladých let byl oproti tomu výšlap v upravené civilizaci. Tady to byla opravdu nefalšovaná divočina. Vyšplhali jsme se docela daleko a vysoko na vyhlídku na nějaký vzácný palmy a šli zpátky. Myslím, že příště už zase zvolíme něco víc zkolonizovaného. 😊

Ale náhodou to bylo hezký

Z divočiny nás vyvezl Péťa a pak už jsem zase řídila já. Tentokrát jsem svištěla celý dvě hodiny. A bez chyby. Už jsem fakt krutor. Péťa dokonce na chvíli usnul, takže jde vidět, že se se mnou vůbec nebojí. 😊U benzínky jsme si na občerstvení koupili horkou čokoládu. Trochu víc sladká (jak cecek, tipuju tak 10 kostek cukru na kelímek 😮), ale docela mi chutnala. Na rychlovce, když už zase řídil Péťa, tak hrozně zapirátil. Musím ho bonznout. Tvrdil, že chtěl ještě předjet kamion, než budeme sjíždět. Ale podle mě spíš chtěl zjistit, co to auto dokáže, takže to vytáhl na 110 mil za hodinu (180km/h)! Je to vrah a sebevrah. Ale to auto je fakt dobrý.😁

Překřtíme ho na Modrej šíp