Pima Air Space Museum

(10.5.2015 Phoenix, 30°C, jasno)

Na další výlet jsme vyrazili do Tucsonu do Pima Air Space Museum. Péťa už tam sice byl při nějakém z minulých pobytů tady v USA, ale protože má letadla tuze rád a navíc je teď podrobně studuje v práci, tak tam chtěl jet znova. Já mám letadla taky ráda (hlavně letecké katastrofy – jako ne že bych byla ráda, když spadne letadlo, ale baví mě vyšetřování těch, co už spadly), takže jsem se vůbec nebránila. Péťův kolega záviděl, protože on za návštěvu muzea musel své manželce slíbit výlet do botanické zahrady.😉

Původně jsem myslela, že budu část cesty řídit, ale nakonec jsem si netroufla, protože byl strašně velký provoz. Navíc samý kamiony, kterých se bojím i jako spolujezdec. Tak třeba příště. Cesta byla na místní poměry docela krátká. Za dvě hodiny už jsme byli na místě. Na parkovišti jsme jako praví Češi posvačili housky z domu. Přece si nebudeme kupovat nějaký předražený občerstvení, ne? 😉 Jedli jsme v autě, spařený jak prasata. Až jsme celý zlitý vylezli ven, zjistili jsme, že venku je o kousek příjemněji, protože pofukoval větřík. Člověk se učí celý život.😄

Vjezd do muzea

Zaplatili jsme vstupný (31 dolarů za oba) a vydali se na prohlídku. Muzeum se skládá z 5 hangárů a z venkovních prostor. Je tam celkem asi milion letadel. 😁 Od prvního letadla od bratří Wrightů, přes různý válečný bombardéry, až po Dreamliner (Boeing 787). Taky třeba nejmenší letadlo na světě, co unese člověka. Nebo různý kulomety na letadla a bomby (i jaderná). Jedna expozice je o ženách v letectví (by mě mohlo se cpát do stíhačky 😤), další o vesmírném programu NASA,…

Rakeťák, rakeťák,...🎶

Nejvíc se mi líbily obrázky ze stíhaček. Protože někteří letci měli ke svýmu letadlu vztah, tak jim dávali jména nebo tam kreslili různý obrázky pro štěstí nebo nějaký ženský a tak. Průvodce dělají dobrovolníci důchodci, ale ty jsme ani nepotřebovali, protože Péťa o každým kousku zaníceně vyprávěl. Je fakt chytrej. A já už teďka taky. 😎 Třeba ze mě nakonec bude pilot.

Oslík na stíhačce

Původně jsme mysleli, že to sfoukneme tak za tři hodiny a ještě se stavíme do jadernýho sila, ale po třech hodinách jsme byli tak v půlce. Takže silo někdy příště. Taky už na nás přišel hlad, tak jsme si nakonec koupili v bufíku obrovský burger na půl a zmrzku na třetiny (já dvě třetiny, Péťa jednu 😉).

Obří burger

Po nabrání nových sil, páč už jsem sotva šoupala nohama, jsme se vydali na druhou část. To už jsme šli většinou venku. Docela pařilo slunko. Ne nadarmo se Tucsonu říká Shithole (pro neanglicky mluvící pr.elní díra 😄). Je tam totiž ještě větší hic a ještě víc jedovatých zvířat než v Phoenixu. Ano, může to být i horší. 😉 Druhá blbá věc byla, že jako podklad je venku písek a já měla páskový boty. Takže jsem je pořád měla plný. 😣 Ale venkovní letadla byly parádní. Hlavně Dreamliner. 😍 Je prostě obrovský. Motory od Rolls Royce. Kolo z podvozku velký jak já. Jen škoda, že se nemůže vlézt dovnitř. Je neuvěřitelný, že se takový obr udrží ve vzduchu. Obskakovali ho tři chlapíci a já. 😄 Asi jsem fakt měla být kluk.

To je on, mého srdce šampion 💖

V jednu chvíli začal Péťa kopat nohama, poskakovat a utíkat. Zároveň používal velice neslušná slova, jako ku.va a do haj.lu. Ona tam totiž byla větvička, zalechtala ho na lýtku a on si myslel, že už po něm jde nějaký to jedovatý zvíře. 😁 Pravda, člověk tady musí fakt dávat pozor, kam šlape, ale vypadalo to moc legračně.👍

Nejmenší letadlo, co unese člověka - Bumble Bee

Celí uondaní jsme se po asi 5 hodinách vydali na zpáteční cestu. Radši jsem zase neřídila a dobře jsem udělala. Potkali jsme totiž několik písečných vírů. Najednou se setmělo jak při bouřce, vítr bral písek, foukal ho přes silnici a vůbec nebylo vidět. Naštěstí to Péťa uřídil a dorazili jsme v pořádku.