Los Angeles – ubytování aneb Power of Silence

(9.6.2015 Phoenix, 31°C, zataženo)

Ubytování na ty dvě noci jsem vybrala předem. Zvolila jsem Hampton Inn. V hotelu z tohohle řetězce jsme bydleli ten první měsíc, než jsme se nastěhovali do apartmánu. Nikdy jsme neměli žádný problém, čisté pokoje, dobré snídaně, žádní kokrouči. Cena taky celkem šla na místní poměry (119 dolarů za noc). Pokoj jsem bookla přes internet na jejich stránkách, abychom měli jistotu, že budeme mít kde spát. Ale přesvědčili jsme se, že ani rezervace občas nestačí. Teda aspoň v LA. 😨

Celí uondaní, hladoví a opocení jsme dojeli na hotel. Šťastní, že už jsme tady, že si konečně odpočineme a najíme se. Dobrý den, měl bych tady mít rezervaci na dvě noci. Čekáme jenom „sure, tady máte klíče od pokoje“. Ale chyba lávky. Pán se na nás s účastným úsměvem podívá a řekne, že bohužel pro nás žádný pokoj nemá, hotel je úplně plný a internetové rezervace neplatí. Cooooooože? 😱 Málem nám vypadnou oči. Jako jak neplatí? Ukazujeme mu potvrzení o rezervaci přímo ze stránek jejich hotelu. Jsou to vaše stránky, ne? Tak jak to že neplatí? Sorry, sorry. Je to nepříjemnost, IT zřejmě naprogramovali do systému víc pokojů než hotel má, takže máte smůlu. Zatím si zajděte někam na jídlo a já zkusím zavolat do ostatních hotelů, jestli nemají místo. Tak to ne, nás se nezbavíš. 😒 Sedneme si do recepce, vybalíme burgry a jíme přímo tam. Je nám jasný, že jestli se hneme, tak dneska spát nebudeme.

Chlapík je očividně nervozní, jak ho pozorujeme. Opravdu se snaží a volá asi na 20 jiných hotelů. Jenže samozřejmě je Memorial Day a všude je plno. Navíc se mi nechce trmácet třeba další hodinu bůhví kam. Asi po půl hodině dojdou další lidi, že mají rezervaci… Ha, bohužel nemají. Jenže Amíci mají nějakou divnou náturu, řeknou jen „aha, to je nemilé“ a vydají se hledat sami nějaké jiné ubytování. Pak přijdou další lidi a ty panáček ubytuje. Nějaký divný, tvrdil, že pokoje nemá. A najednou je má? Dumáme nad tím, dokud nepřijdou další lidi a zase je ubytuje. WTF? 😦 To si jako z nás dělá prdel! Péťu to dopálí a vlítne na něj, co to má jako znamenat, že pro někoho pokoje má a pro někoho ne. Chlapík blekotá cosi, že oni jsou členové nějakýho klubu a ať se nebojíme, že už to řeší i manažerka, že kvůli nám jede z domu. No bodejť, to by teda měla.

Za chvíli přijdou další lidi. Taky mají potvrzení z internetu, taky jsou pro dnešek bezdomovci. Těm začne vykládat, že bohužel se měli odubytovat některý lidi, ale zůstali tam, mezitím už se pokoje prodali přes net, ale vyhodit je nemůžou. Aha, takže další verze. 😣 Beztak ty naše pokoje dali lidem, co přijeli dřív odpoledne bez rezervace, protože si mysleli, že už nepřijedeme. Osm už je asi pozdě. I když mají ubytovávat až do půlnoci. Ale lidi jsou stejný měkoty, jak ty před tím, sbalí batůžky a odfrčí. To my jsme jiný tvrďáci. Stále sedíme na gauči u recepce a sledujeme, co dělá. Snaží se omlouvat a na to mu Péťa jen odsekne, že to nám nepomůže. Jsme domluvený, že se nás nezbaví, dokud nám něco nenajde, i kdyby jsme měli spát u něj doma. Protože naslepo objíždět hotely a doprošovat se, to teda ne. Kor když to v LA vůbec neznáme, že? Jen ať se snaží on.

Po hodině a půl přifičí další lidi, rezervace přes net, žádný ubytko. Ty se až tak lehce vzdát nechtějí. Sednou si vedle nás a dají se s námi do řeči. Jsou taky z Phoenixu, to je náhodička. Chvíli si vykládáme a najednou konečně dobré zprávy. Máme pokoj! 😄 Vyštrachal nějaký přímo tady v hotelu a ti druzí mají pokoj v jiném hotelu o kousek dál. Hurá. Nadšeně dohopkáme do pokoje a… Mě snad trefí! 😞 V pokoji jsou cizí věci – kufr, bačkory, tablet. Jdeme zpět do recepce, že tam někdo zjevně bydlí. Panáček se diví, to přece není možný, tam nikdo už neměl být. Péťovi zbyl ještě kousek nálady na vtipkování, tak řekne, že ještě štěstí, že tam byly jen věci a ne mrtvola. 😉 Já si tak jistá nejsem, do koupelny jsme se nedívali. 😲 Takže smůla. Na vyklizení věcí by museli volat policii, sami se toho dotknout nemůžou.

Jsme zase bez pokoje. Zase sedíme na gauči u recepce a probodáváme chlapíka vražednými pohledy. Jsme na nohách od pěti, dlouhá cesta autem, courání po městě, teď už je 10 večer, už jsme tam 2 hodiny, zoufalství roste. Ale nakonec přece jen vítězství. 🏆 Naše taktika ticha zabrala. Manažerka po asi deseti telefonátech od recepčního, že se nehodláme vzdát a stále tam jsme, domluvila ve vedlejším konkurenčním hotelu, že nám otevřou pokoj pro postižený a Hampton to platí! Takže jsme nakonec jednu noc spali zadarmo. To by bylo, aby správný Čech z boje utíkal. 😊 Jak Amík.😎