Svatební výročí a baseballový zápas

(1.9.2015 Phoenix, 32°C, jasno)

Kdo by to byl řekl, že jsme se brali už před šesti rokama. 😲 Mě to teda nepřipadá, že už je to tak dlouho, ale podle kalendáře je to opravdu tak. Naše výročí vyšlo krásně na sobotu a slavili jsme tak nějak celý víkend. 😊 Ono v dnešní době s více než 50% rozvodovostí vydržet s jedním člověkem tolik let je docela výkon a zaslouží si odměnu. 😄

V sobotu jsme šli do kina na Fantastickou čtyřku. Mně se film líbil a kdo má rád hrdiny s nadpřirozenými schopnostmi (jako je Spiderman, X-men, apod.) určitě si přijde na své. Děj mě pohltil a na konci jsem byla překvapená, že už je opravdu konec. S porozuměním angličtině jsem naštěstí neměla problém. 😊 Jako sem tam mi nějaká věta utekla, hlavně když si někdo jen tak mimochodem zabrblal pod fous, ale jinak v poho. Už jsem úplně rodilák. 😉 Jen mluvit mi moc nejde. 😎

Hned naproti kinu je jogurťárna, kde si člověk do kelímku načepuje mražený jogurt (výběr z asi 20 příchutí), posype nebo polije vším možným (oříšky, ovoce, sekaná čokoláda, gumídci,…… u mě vítězí karamelové želvičky v čokoládě) a zaplatí podle váhy. Takže pro zakončení příjemného večera v kině jsme zašli sem a pořádně si naložili. 😋

Mňam!

Na druhý den jsme měli naplánovaný zápas v baseballu. Já už s tím otravovala docela dlouho, že půjdeme, ale Péťovi se moc nechtělo, že ho to nebaví a že by radši na fotbal. Ten se tady ale v podstatě nehraje a navíc mám opravdu velké přesvědčovací schopnosti 😈, takže jsme přes net koupili lístky a vyrazili na velkou sportovní akci. Po cestě jsme se ještě stavili do Subway pro bagetu k obědu. Přece nebudu vařit, když máme to výročí. 😄

Zaparkovali jsme na nejvzdálenějším parkovišti za 5 dolarů. Čím blíž ke stadionu, tím vyšší cena. Přece jen nejsme shnilí Amíci a ten kousek radši dojdeme než dát dalších 10 dolců. 😉 Lístky nás stály každý jen 15 dolarů, protože jsme je kupovali v přeprodeji a byli jsme docela daleko (vysoko) od hřiště. Nejdražší byli cca za 150, ale to mi přijde hodně zbytečný. Zase až takovej fanoušek nejsem, abych musela sedět hned v první řadě a pak ještě dostala míčkem do hlavy.

Před stadionem

Myslela jsem, že jsme jeli moc brzo, ale nakonec to bylo akorát. Z parkoviště se valily proudy lidí a alespoň jsme si stihli všechno prohlídnout. Nějaký čas taky zabere, než projdete frontou s lístkama a kontrolou zavazadel. Procházeli jsme i bezpečnostním rámem. Bezpečnost především. 👍 Mně tyhle opatření nevadí, protože radši ať mi někdo prohlídne kabelku, než aby nás pak vyhodil do vzduchu nějakej pošahanec.

Výhled na hřiště

Stadion je obrovský, klimatizovaný, se zatahovací střechou. Díky bohu, jinak bysme se tam ugrilovali jak kuřata. 😄 Kapacita je 49 000 lidí a na dnešním zápasu domácích Arizona Diamondbacks s Oaklandem bylo bez pár kusů téměř 30 000 lidí. 😲 Prošli jsme si stadion kousek tam a zpět a pak už jsme si šli sednout na místa. Byli jsme až ve třetím patře, ale hned v první řadě, takže jsme viděli krásně. Péťa z toho moc šťastný nebyl, protože se bojí výšek a tam bylo jen tak metrový zábradlíčko, ale nakonec přežil bez újmy. 😊Sice za celý 4 hodiny radši nešel ani na WC, ale překonal to. Na hymnu si teda stoupnout nechtěl (a držet se za srdce už vůbec ne 😉), ale říkám mu, radši stoupni nebo nás nějakej dotčenej vlastenec shodí dolů a budeme na placku, tak si teda stoupl a dělali jsme vlastence taky.😉

To je ale výška!

Pravidla jsme pochopili docela rychle a fandili jsme o 106, samozřejmě domácím. Atmosféra byla skvělá a i v krátkých přestávkách jsme se bavili. Vždycky totiž byl nějaký program. Buď nějaká soutěž pro diváky, nebo třeba Kissing Cam (Líbací kamera – určitě znáte z filmů, zabírají páry v hledišti a ty si mají dát pusu). Nejvíc se nám asi líbilo střílení triček. Slečny roztleskávačky měly speciální „pušky“ a stříleli do diváků smotaný trička. My jsme teda žádný nechytili ani na kameře jsme nebyli, ale to neva. Nejsme malý děcka. 😊

Roztleskávačky

Do hlediště za celou hru dolítlo asi 150 míčků (zajímala by mě nějaká statistika spotřeby míčků za jednu hru 😖), lidi si je mohli nechat a odnést domů. Jen se jich vždycky hlídač sekce šel zeptat, jestli jsou redy. Byly to totiž pěkný šupy. Hráči mají pekelnou sílu a míček může letět klidně rychlostí přes 100 km/h. Pro zajímavost nejrychlejší baseballový odpal byl 187 km/h. 😲 Já myslela, že nahoře jsme v bezpečí, ale tak deset míčků letělo až do třetího patra, kde jsme byli i my. Největší pecky dával Yasmany Tomás a zachránil i pár ošemetných situací v poli, tak jsem si ho oblíbila. Dočkali jsme se dokonce dvou homerunů, bohužel ten druhý byl Oaklanďácký. 😞 Zápas byl po celou dobu vyrovnaný, dokonce se dvě kola musely nastavovat, ale nakonec jsme bohužel prohráli. Byla bych radši za výhru, ale brečet kvůli tomu nebudu, že?😉

Hra

Čekání na trefu

Po cestě domů jsme se stavili pro „slavnostní“ večeři v Greek Pita. Ještě nikdy jsme tam nebyli, a když jsme měli to výročí, tak jsme chtěli vyzkoušet něco nového. A dobře jsme udělali. Byla to luxusní záležitost a tímto Greek Pitu řadíme mezi oblíbené podniky. 😚 Já si dala kuřecí gyros, Péťa hovězí a ještě jakýsi maso už nevím, jak se to přesně jmenovalo. Nějak jako Shawarma. Já tomu říkala Šari Vari. 😊 Byla k tomu rýže, pita, zeleninový salát s balkánským sýrem a jogurtová máčka. Jako fakt úžasná chuť, napráskali jsme se až po uši a tím zakončili vydařené výročí. Doufejme, že takových bude ještě aspoň 50. 💖

Slavnostní večeře