Mont Saint-Michel

(23.9.2019 Sèvres, 21°C, polojasno)

V sobotu jsme si odpočali po hostině na oslavu našeho výročí, ale hned v neděli nás čekal první výlet. Jeli jsme na západ Francie až k oceánu do Normandie. Konkrétně na turisty velmi oblíbený Mont Saint-Michel. MSM je tzv. přílivový ostrov, na kterém je vystavěn klášter, opevnění a další budovy z období gotiky. Zajímavý je zejména tím, že rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je až 15 metrů, což je nejvíc v celé Evropě.

Balili jsme se až v neděli ráno a z domu jsme stihli odjet kolem 11 dopoledne. Cesta od nás měla trvat asi 4 hodiny. Jeli jsme po dálnici, sice jsme museli platit mýto (za cestu jedním směrem cca 20€), ale lepší než se 10 hodin kodrcat po okreskách. Párkrát jsme zastavili na benzínce, odpočnout si, protáhnout se, nasvačit. Ztratili jsme se jen jednou, když jsme hledali McDonald, abychom si dali něco k obědu. Do hotelu jsme dorazili kolem třetí.

Odpočinek na cestě

Péťa hekal, že ho děsně bolí záda a ležel na posteli jak brouk krovkáč, když ho někdo obrátí nožičkama vzhůru. 😄 Dali jsme mu chvíli na vzpamatování, než mu zabere Brufáč, ale pak už se nám nechtělo válet, tak jsme šli řádit na hřiště před hotelem. Bylo tam sice jen pár prolízaček a klouzačka, ale naštěstí má Natálka mladistvou 😉 maminku, která s ní řádila na všechny způsoby minimálně hodinu. Mezitím obstarožní téměř se rozpadající tatínek seděl v křesílku a nahlas trpěl. 😁 Už vidím ten pohled, až to bude číst. A proto musím uznat, že to byla nelidská bolest, porod se tomu neblíží ani zdaleka a seš kabrňák, žes to přežil. 😉

Na večeři jsme jeli do městečka Pontorson. Je to docela hezké město, pěkně udržované se spoustou historických budov. Prošli jsme si hlavní ulici tam i zpátky, zašli jsme se podívat i do kostela. V neděli se ale asi nepracuje nebo poslední den prázdnin už není sezóna, ale většina restaurací byla zavřená. Nakonec jsme zapluli do pizzerie, která byla fakt prťavá. Na placu o velikosti našeho obýváku bylo nacpáno asi 12 stolů pro 4, celý personál tvořil manželský pár – paní obsluhovala, pán vařil – ale najedli jsme se dobře.

Hlavní ulice ve městě Pontorson

Zajímavé budovy

Místní kostel

Druhý den jsme si dali v hotelu snídani. Miluju hotelové palačinky. 😋 Pak už jsme se zabalili a jeli na MSM. Měli jsme to jen asi 15 minut od hotelu, takže jsme se k němu dostali dost brzy a zaparkovali na nejbližším veřejném parkovišti. Z parkoviště se dá na ostrov dojet kyvadlovým autobusem nebo na kočáru taženém koňmi. My jsme si vybrali nejaktivnější variantu, šli jsme pěšky. I s četnými zastávkami na focení nám to trvalo necelou hodinu. Bylo moc hezky, byla to příjemná procházka.

Pěkně po svých 😊

V dálce vidíme ostrov a Naty se tradičně odmítá fotit

Už jen kousek

Ostrov je s pevninou spojený mostem. Když jsme šli tam, byla všude kolem cesty voda. Plavaly na ní kačeny, nad námi se vznášeli rackové. Na konci mostu byl chumel lidí, začala jsem se bát, že je to fronta na vstup do areálu, to by bylo pěkně na dlouho. Ale když jsme došli blíž, zjistili jsme, že protože je zrovna příliv, je most zatopený. S každou vlnou ho zalilo asi 10 cm vody. No a ty lidi nevím, jestli čekali na odliv nebo co, ale stáli tam jak Y a čuměli. My nejsme žádný ořezka, nebojíme se namočit. Naty byla v kočáře, takže v pohodě nad vodou, Péťa to prošel na boso a já v botách. Proběhla jsem rychle, tak mě to ani neprosáklo na ponožky.

Je ráno, takže je tu ještě moře.

Brodění

Uličky na ostrově jsou pravé středověké, tj. klikaté, křivé, úzké a hrbolaté, žádná bezbariérovka. Takže Naty musela pěkně po svých s mou pomocí a Péťa tahal kočár. Vyšplhali jsme se na hradby a obsadili volnou lavičku, že posvačíme. Ještě jsme ani nevylovili jídlo a už jsme byli v obležení asi  20-ti vrabců a jednoho racka. Mně jich bylo líto, asi půlku koláče jsem jim naházela. Ale jsou to teda drzouni vyděračský. 😊

Koupili jsme si lístky přímo i do kláštera. Když už jsme tu, byla by škoda tam nejít. Jeden stál 10€, Naty tradičně zadarmo. Procházeli jsme sami bez průvodce. V angličtině chodí jen 2x denně, a to se nám nechtělo čekat. Bylo to moc pěkné a zajímavé. Hlavně kostel, pozlacená obří socha archanděla Michaela, krby s obřími komíny a samozřejmě i nádherné výhledy na okolní krajinu z vysokých věží. V obchůdcích pod klášterem jsme si koupili nějaké suvenýry, zmrzku, sendviče a palačinku a vydali jsme se na zpáteční cestu.

Hurá, jsme v cíli!

Monumentální stavba

Vylezli jsme dohromady asi tisíc schodů 😓

Ale ty výhledy... 👍

Rozená císařovna

Zajímavé místo

K svačině byla palačinka s Nutellou 😋

Protože jsme na ostrově strávili několik hodin, byl už odliv. Po vodě ani památky. Most byl suchý a všude okolo, kde předtím bylo moře, bylo jen bahno. Viděli jsme, že se pořádají i organizované výšlapy na boso kolem ostrova v tom bahně. To by se mi líbilo, já se brodím ráda 😉, ale ostatní členové výpravy by to asi neocenili. K parkovištím jsme se tentokrát svezli autobusem, ale vystoupili jsme trochu dřív, protože Naty začala kňučet, že se jí chce kakat. Tzn. začíná jí být špatně na blinkání z vydýchaného autobusu. Nevadí, aspoň jsme si mohli prohlídnout a vyfotit barevné sochy kraviček. Podobná výstava byla kdysi i v Praze a my s Péťou jsme ji jednou zažili i v USA ve městě Logan, když jsme se vraceli z Yellowstonu.

Moře je pryč, musíme si sáhnout na bahno. Naty se nelíbí.

Proužkovaná kráva a Naty se opět nechce fotit.

Tuhle si vybral Péťa

Snaha byla, ale nic jsem z ní nevydolovala. 😉

Pak už jsme se nalodili do auta, Naty usnula asi 2 minuty po vyjetí, takže jsme měli klidnou cestu a naštěstí v pořádku kolem sedmé hodiny večer dorazili zpět do Paříže.