Yellowstone – noční dobrodružství

(6.7.2015 Phoenix, 38°C, jasno)

Dnešní noc nás čekalo spaní v autě v kempu. Našemu místu patřil plácek na auto, plácek na stan, lavice a stůl a kovová bedna na jídlo. Do bedny se musí na noc dát nejen všechno jídlo, ale i pití (včetně čisté vody), kosmetika (medvědi prý rádi zubní pastu 😉 ) a všechno, co by mohlo mít vůni jídla. Zabráníte tak tomu, že si medvěd bude chtít otevřít zrovna vaše auto jak konzervu. Do beden už se prý ani nesnaží dostat, protože ví, že je to marný. 😊

Protože jsme přijeli ještě celkem brzy, rozhodli jsme se, že se půjdeme kousek projít. Mně se teda moc nechtělo, protože jsem se bála medvědů, ale Péťa usoudil, že se není čeho bát, že medvěd tak blízko určitě nepůjde. Tak jsme šli. Docela v klídku. Do doby než jsme našli: cedulku „frequenting area“ s medvědem, velkou ceduli s medvědama, rozdrápaný strom a to nejlepší nakonec – hnědé chlupy zachycené na větvi. 😱 Tak jsme se zase rychle obrátili a uháněli zpátky do kempu.

Jsou všude

Tady ještě dělá hrdinu 😉

Večer jsme zabarikádovali všechny věci do bedny, nechutně si vyčistili zuby (zase kvůli medvědům, museli jsme plivat do kelímku a ten pak jít vylejt do záchodu, takže jsem tam málem přidala i blití 😣), na záchodě se převlíkli do spacích tepláků a šli si nachystat ležení. Já měla dvě matrace, abych neležela na tvrdým, Péťa tlustou deku. Každý jsme měli polštář a deku a ještě jednu tlustou navíc, kdyby nám byla zima. Do okýnek jsme zavřeli ručníky, aby na nás nikdo nečuměl a měli jsme tmu a na zadní sklo jsme dali protisluneční folii.

Naše kempovací místo

Dovnitř jsem první lezla já, nasoukala se na matraci a pak Péťa. Celá operace trvala asi 2 minuty. Konečně jsme se nějak porovnali a chtěli začít spát. Ale zjistili jsme, že ani jeden nemůžeme kloudně narovnat nohy (přitom když jsme to zkoušeli, tak aspoň já jsem se vešla celá 😕), tak Péťa vymyslel, že se otočíme hlavou do kufru a nohy si dáme přes přední sedadla. No jo, jenže zkuste otočit dva velký lidi v malým kufru plným dek, matrací a polštářů. Nasmáli jsme se jak blázni, auto se houpalo a otřásalo, až si okolní sousedi museli myslet bůhvíco neprovádíme. 😁 Chvíli jsme leželi, ale bylo to ještě horší. Byli jsme hlavou dolů, protože auto stálo mírně z kopce. Navíc jsme leželi těsně pod zadním sklem a Péťa se při otáčení vždycky bouchl do hlavy. Tak jsme se zase otáčeli zpátky. Tentokrát to šlo lépe, protože už jsme měli trénink. Ale nebyl všem útrapám konec. Za asi půl hodiny mě probudilo dusno. Malý uzavřený auto, dva lidi, kyslík vydejchanej. 😧 Tak šel Péťa nastartovat, pootevřít přední okýnko a přivřít do něj tričko. Nevýhoda elektroniky. Kdybychom měli starej střep s okýnkama na kličku, bylo by to jednodušší.😉

Asi v jednu v noci se mi začalo chtít na záchod. Do rána bych určitě nevydržela a Péťa slíbil, že když budeme spát v autě, že se mnou v noci půjde. Tak jsem ho probudila. Nadšenej samozřejmě nebyl, ale slib je slib. Tak prvně přes okno svítil baterkou, jestli tam není medvěd. Nic neviděl, tak pootevřel dveře, poslouchal a zase vše prosvítil. Pak se odvážil otevřít úplně, posvítil a nakonec vylezl celej a při tom do všech stran svítil. Já vylezla za ním a vydali jsme se asi 50 m na WC. Cestou tam i zpět mě popoháněl, div že jsem nemusela utíkat. Vrátili jsme se k autu, já se začala štrachat dovnitř, najednou do mě Péťa strčil, skočil dovnitř a zabouchl dveře. Já přimáčknutá se divím, co jako blázní a Péťa, že slyšel oklepat se nějaký zvíře, takže medvěd už nás málem dostal. 😲 Pak jsme si ale uvědomili, že tam jeden pán naproti měl psa, takže jsme ho asi vzbudili. Ale jeden nikdy neví. Každopádně to hodně urychlilo nalézání do auta. Nejlepší ale na tom bylo, že když jsme se zase po všem štrachání a přelézání a otáčení uložili, začalo se mi chtít znovu. 😄 To už jsem ale musela skousnout zuby a vydržet, protože tentokrát bych jistojistě musela jít sama.

Asi o hodinu později nás začala klepat kosa. Ochladilo se k nule, takže jsme se znovu probudili a balili se do té teplé deky. Celkově noc za moc nestála, oba jsme měli zdřevěnělý nohy, protože jsme je museli mít pořád pokrčený, kloudně jsme se nemohli otáčet, bolely nás záda, byla nám zima, vzhůru jsem byla už v 6, kdy vyšlo slunko. Prostě už jsme na takovýhle dobrodružství moc starý. 😊 Mě to bylo jasný hned, ještě než jsme vyjeli. Ale Péťa mermomocí chtěl, že takhle se vyspí spousta lidí, ušetří peníze, tak proč bychom nemohli my. Ještě se na mě zlobil, že jsem tři noci z pěti naplánovala do hotelu, že jsme mohli spát v autě celou dobu. Ale po dnešní zkušenosti nenápadně nadhodil, že kdybych chtěla (samozřejmě já, nepřizná, že on by chtěl 😎), tak bychom mohli najít nějaký hotel i na dnešek a nocování v autě jednou pro vždy vynechat. Huuuurá. 😌 Samozřejmě, že jsem chtěla, takže jsme s radostí zabalili, nechutně vyčistili zuby a s vidinou sprchy a postele vyrazili na další obhlídku parku.

První a poslední spaní v autě