(26.6.2018 Hrušovany u Brna, 20°C,
jasno)
Všechno jednou končí a i naše
dobrodružství po téměř dvou letech dospělo do konce. Už nás nečekal žádný
výlet, jen úklid, balení, zařizování a let domů. Původně jsem si myslela, jak
si projdu všechna teď už známá místa, jak se s nima rozloučím, naposledy
nasaju tu atmosféru, možná si i trochu poplaču (nakonec jsem víc sentimentální
teď, až když to píšu 😉), ale všechno bylo jinak. Odjezd byl stejně hektický
jako náš příjezd sem, takže jsme poslední měsíc jeli jak tryskomyše a do
letadla padli totálně vyřízení bez jakéhokoliv loučení. Ale možná taky dobře,
aspoň jsem zbytečně nedrásala svou citlivou dušičku.😉
I když jsme se celou dobu snažili
nekupovat moc věcí, co se nedají odvézt, přece jen se nám jich spousta
nahromadila. Dokoupili jsme si nějaké vybavení do kuchyně, pořídili jsme si
měkčí matrace, chlaďák na cestování, židli k počítači a další a další
nezbytnosti. Na prodej přes inzerát nejsme dost velcí obchodníci a všechno vyhodit
nám zase bylo líto. Naštěstí jeden Péťův kolega zůstával dýl, tak jsme tak
polovinu věcí dali jemu. Druhou polovinu jsme se rozhodli darovat, ať se poměje
někdo chudý.
V Americe funguje síť
prodejen Goodwill, kam můžete darovat cokoli nepotřebného, ať už je to
oblečení, hračky, nábytek nebo kuchyňské spotřebiče. Obchod pak tyto věci
prodává za velmi nízké ceny, které slouží pouze k pokrytí nákladů na chod
(platy zaměstnanců, energie, údržba), ne k vytváření zisku. Nakupovat sem
chodí sociálně slabší obyvatelé a samozřejmě pár lakotných Čechů. 😣 Docela
jsem se styděla, když na grilovačce ostatní vykládali, co si tam všechno
koupili a jak ušetřili. Fakt ostuda, vzhledem k tomu jaké příjmy mají. 😒
Kromě třídění věcí jsme se museli
odhlásit ze všech služeb, který jsme předtím tak pracně zařizovali. Trochu
problémy byly s prodlužováním nájmu, protože oni chtějí uzavřít smlouvu
nejméně na půl roku, případně na rok, my potřebovali jen další 2 měsíce. Už to
vypadalo, že budeme muset jít bydlet do hotelu, což by se nám moc nelíbilo. Naštěstí
jsme se ale domluvili a za trochu vyšší nájem mohli zůstat až do posledního
dne. 😊
Elektriku nám odhlásili v pohodě,
vrátili i celou zálohu, s jejímž vybráním jsme měli trochu problém, protože
to poslali šekem. O vybírání šeků jsem psala ZDE. Ostatní šeky se zálohami (z
aparťáku a z pojištění) jsme už nechávali proplatit tady ve Spořce, s tím
už naštěstí problém nebyl. V odhlášení televize a internetu taky žádný háček
nebyl, stačilo jen vystát asi dvouhodinovou frontu. 😲 Když chcete novou
službu, to jdete na řadu hned, ale při odhlašování… ouvej, ouvej. 😞
K odhlašování pronájmu nábytku
a auta, šéfování letenek, zavazadel a sedadel se na poslední chvíli přidalo
ještě shánění mojí těhotenské dokumentace. Kterou nám původně měli předat na
poslední prohlídce, ale to se samozřejmě nestalo. Takže místo klidného
rozjímání jsme objížděli nemocnice a hledali, kde ty moje papíry vlastně jsou.
Protože nejsme čuňata, jak naše
sousedka, chtěli jsme apartmán předat v pořádku. Ona totiž byla děsná
kr.va, nezdravila nás, tvářila se vždycky, že nás nevidí, její dcera totéž v bleděmodrém.
Když už si dál nemohla dovolit platit nájem tady, museli se přestěhovat. Asi
tak měsíc před námi. Paní nejen, že byla protivná jak noc, ale zřejmě ani
nebyla moc uklízecí typ (a ještě měli kočku 😄), takže když tam z officu přišli,
málem padli do mdlob. Já je sledovala kukátkem jako pravá vesnická drbna. 😎 A docela jsem se
bavila, když otevřeli dveře a jen s hrůzou vydechli „ou, shit“. No a pak
tam asi 14 dní chodili uklízet a malovat a dokonce museli měnit i některé
skříňky u linky.
To bych ale nedokázala, nadělat
bordel a zmizet, takže jsme poslední týden uklízeli a šůrovali a leštili a
umývali a drhli. Myslím, že takhle čistý ten apartmán nebyl ani před naším
přistěhováním. 😉 Ale já mám uklízení v krvi jako dědičnou chorobu a Péťu
jsem pošikanovala. 😈 Však nás potom chválili, jak je tam krásně uklizeno, a říkali, že to vypadá, že
tam snad celou dobu nikdo ani nebydlel. Dokonce nám vrátili i celou zálohu,
protože na apartmánu nenašli jedinou vadu. Jsme prostě dobrý. 👍 Nebo ještě měli v živé
paměti, jak vypadal ten sousedčin.😉
Poslední týden jsme si ani nedali
naše nejoblíbenější jídla, jak jsem měla původně v plánu, protože jsem
před letem nechtěla riskovat nějakou střevózu. Navíc mi zrovna zjistili
těhotenskou cukrovku, takže byl ze dne na den utrum i se sladkým. 😭 V den stěhování
jsme dokonce dojídali jen polosuchý toustový chleba. Seděli jsme na zemi ve
vystěhovaném bytě, jedli ty škrábavý tousty a užívali si prvních 5 minut oddechu
po dlouhé době. Opravdu ten poslední měsíc a zejména poslední týden byl dost
vyčerpávající. Ale všechno jsme stihli.
 |
| Naloženo, můžeme jet. |
Pak už nezbývalo než nacpat do
kufrů poslední věci, všech 6 kufrů (4 velký + 2 malý) naložit do auta a
odevzdat klíče na office. Honem do půjčovny vrátit auto a bááááááááj Arizono,
báááááj Phoenixíčko. 💖💗💘 9. prosince jsme odletěli zpět do ČR, kde se po třech
měsících začal odvíjet nový příběh, příběh nás tří. Ten už sem ale nepatří.😉
No a to je všechno.
Byla to báječná zkušenost, měli
jsme se úplně parádně a zpětně hodnotím jako dva nejhezčí roky v životě. 👍
Jsem strašně ráda, že jsme se rozhodli jet. Určitě nám to v mnohém otevřelo
oči, ve všech směrech nás ta zkušenost obohatila a taky nám pomohla dospět. 😄 Jedinou
nevýhodou je, že teď pořád cítím vnitřní neklid. Nejradši bych sbalila kufr a
jela zase. Indiánská kletba zafungovala spolehlivě. 😉 Nevím ale, jestli se
nám to ještě někdy podaří. 😕
PS: Tenhle článek je úplně
poslední, který jsem na blog napsala. Po roce a půl od návratu do Čech se mi
konečně podařilo tuhle životní kapitolu zaznamenat až do konce. Zezačátku jsem
psala, aby moje rodina a přátele věděli, jak se máme a co děláme. Později,
hlavně po návratu, jsem začala psát „do úschovny“. Zachytila jsem sem všechny naše
vzpomínky a zážitky a kdykoli budu chtít, můžu si je sem přijít zase
připomenout.
Žádné komentáře:
Okomentovat