(12.2.2019 Hrušovany u Brna, 3°C, kosa)
Tentokrát mi nebylo sděleno, že
odjíždíme, přes telefon, ale osobně. Na šoku to ale neubralo. Nečekala jsem, že
by se něco podobnýho mohlo semlít a už vůbec ne, tak rychle. 😲 Pravda, že po
dvou letech v ČR už jsme se dost nudili, vadila a chyběla nám tady spousta
věcí a já si nepřestala stýskat po Americe. Doufala jsem, že Péťu zase pošlou,
aspoň na půl roku, ale pořád nic. A najednou ze dne na den, že prý odjíždíme.
V pondělí mu řekli, že bude
pracovat na novém projektu. Byla jsem ráda, protože ten, kde dělal teď, ho moc
nebavil. V úterý mu manažer sdělil, že se počítá s tím, že pojede na
rok za zákazníkem dělat podporu v místě. Týden se nedělo nic, tak jsem
vychladla, že to asi odpískali, ale další pondělí už to najednou byla hotová
věc a že má do týdne odjet. Přemístění rodiny (tj. jako já a Naty,
s dalším příbuzenstvem se nepočítá 😉) 14 dnů na to. 😮 Cooooože? Takhle
rychle? Vždyť nemáme nic zařízeného, vymyšleného, naplánovaného.
Na další dobrodružství už bych se
celkem těšila, ALE… Nejedeme do Ameriky, ale do Francie, konkrétně do Paříže. Moje milované Phoenixíčko se nekoná. 😢 Po Francii jsem nikdy netoužila, francouzsky neumím ani slovo, nic mi neříkají
ani francouzské filmy nebo písničky. Možná ještě nějaké to jídlo – bagety,
éclairsy apod. V poslední době navíc média Paříž vykreslují jako bojovou
zónu plnou násilnických migrantů a teď i demonstrantů. Nic, kde by člověk chtěl
žít. Jenže jak známe média, všechno si dost přibarvují, tak to snad nebude tak
hrozný. Taky jsme si pustili pár dokumentů o Paříži, a ty nás docela navnadily. 😊 No a samozřejmě
finančně to bude víc než výhodné. 💰👍
Druhé ALE je, že už nejsme jen my
dva. Člověk by se bezstarostně sbalil do jednoho kufru a jel by si užívat, co
život nabízí. Ale takhle už musíme přemýšlet, kde bude Naty spinkat, co tam
bude jíst, jak se budeme přepravovat, jestli zvládne změnu prostředí, jestli to
pro ni nebude příliš nebezpečné. Pojedeme autem nebo poletíme letadlem? Co
všechno jí zabalíme sebou? A dalších milion věcí. Já to říkám pořád, že děti
člověku strašně komplikují život. 😉 Na druhou stranu aspoň nebudu pořád sama,
když bude Péťa v práci. Podíváme se i na místa, kam bychom bez ní nešli
nebo se seznámíme s lidmi, které bychom jinak nepotkali.
No a třetí ALE jsou rodiny. Naše
dva roky v Americe přežili tak tak. Při návratu málem bouchali šampáňo.
Byli rádi, že už jsme zase doma, k dispozici, celé stádečko pohromadě a
vše zase bude jak dřív. Jakákoliv zmínka o další cestě vyvolávala hysterické
reakce, vyhrožování a vydírání (vyděděním, zhoršením zdraví, případně rovnou
smrtí 😉). Tentokrát ještě zesílené o to, že jim přece nemůžeme odtáhnout bůhvíkam
na bůhvíjak dlouho vymodlené vnouče, jediné světýlko v jejich životech. Já
to chápu, ale na druhou stranu zase nemůžou chtít, abychom se tady zahrabali a
do konce života si nechali všechny příležitosti utíkat mezi prsty. Přece jen je
to náš život a i přes všechna tahle ALE jsme se rozhodli, že do toho jdeme. No,
bude to ještě bitva, až to zítra na sletu oznámím. 😉 Tak mi držte palce. 😊
Žádné komentáře:
Okomentovat