Maraton 2

(2.4.2015 Phoenix, 30°C, polojasno)

Ještě pořád neběhám. 😉 Tentokrát myslím maraton cestovní. Vstávala jsem už ve tři hodiny v noci. Budík jsem sice měla až na 4, ale chytla mě cestovní nervóza, takže jsem se potichu vykradla z ložnice a začala s přípravama. Nakonec jsem tomu byla ráda, protože jsem všechno stihla tak tak. Jinak by mi ta hodina chyběla. Péťa v klidu chrupkal až do 4:15. Žádný stres, ne? Vždyť jenom odjíždíme na 2 roky.😱

V rámci možností jsem se zkulturnila. Žádná sláva, ale předpokládám, že po letu na tom budu ještě hůř. Dochystat, dobalit poslední věci do kufru a frčíme. Ke Grandu nás vezl taťka. Slzavé údolí pokračuje. Včera jsem bulela při rozloučení s mamkou a Alfičkou (kloudně jsem jí zmáčela kožíšek – Alfičce, ne mamce 😉 ). Vždycky si říkám, že přece nebudu brečet, ale jsem prostě měkota. Všichni na autobusáku na mě civí a asi si říkají, co je to za herečku. Jojo, vám by taky nebylo do smíchu, kdybyste všechno opouštěli na tak dlouho, říkám si v duchu a sjíždím je vražednými pohledy.

Nalodíme kufry i sebe a vyrážíme. Nostalgicky prohlížím Brno a loučím se se známými místy. Mrknu na Péťu, jestli má taky trochu lítost. Hmmm, spí, takže asi ne. 😒 Vydrží mu to skoro celou cestu. Jediný trochu zajímavý program je poslouchat hostesku s řidičem. Nejsou to zrovna nejbystřejší lidi, takže mě jejich hovory docela baví. 😄 Rozebírat svoje bývalé i současné lásky, vedení firmy, apod. s cizíma lidma za zády, co slyší každé slovo. Proti gustu…

I když je Vídeň celkem zacpaná, přijedeme jen o 5 minut později. Odbavíme zavazadla, oba kufry prošly. Doufám, že se s nima zase shledáme. Bez problémů projdeme i přes bezpečnostní rám a pasovou kontrolu. Naštěstí nevypadáme podezřele. Nechám se vyfotit s letadlem a už se začínáme naloďovat, nebo spíš naletadlovávat. Máme sedátka vedle sebe u okýnka, hnedka u křídla. K okýnku jsem si sedla já, Péťa je v uličce.

Naše letadlo už se chystá

A už se to točí, už se to rozjíždí. Asi 20 minut popojíždíme a najednou je to tady. Uáááááááááá. Tlačí mě to do sedadla, letadlo se celý třese, hukot jak blázen. 😱 Péťa naprosto v klidu. Já trochu míň. Minule jsem se vůbec nebála, ale tentokrát docela jo. Za A) protože včera spadlo to letadlo (až po příletu jsme se dozvěděli, že to ten hajzl pilot udělal schválně 😠), za B) minule jsem neviděla ven, tak jsem byla taková odevzdaná, ale teď vidím všechno a moc se mi to nelíbí a za C) mám následováno spoustu Leteckých katastrof a zdá se mi, že to křídlo nějak nelícuje. 😉 Už se úplně vidím, v dalším díle, jak vyšetřují, co se stalo nám. Nevím, proč se na to dívám. Jsem fakt ujetá.

Helou pesenžři, já jsem váš pilot, všechno je oukej, takže pěknou cestu, představí se nám pilot. Chci s Péťou prodiskutovat, jestli jsem všemu dobře rozuměla, ale Péťa se zavrtá do sedadla, přikryje se bundou a prohlásí, že se trochu prospí. Opravdu zábavný společník. 😉 A to ještě netuším, že prospí zhruba 7 z těch 10 hodin letu. Budí se akorát na jídlo, a když mě musí pustit na WC. Fakt zábava, to jsem klidně mohla letět sama. Tak se aspoň koukám z okýnka. Jde krásně vidět, letíme i nad ČR. Krásně vypadá taky Grónsko. Pak nad oceánem to nemá moc smysl, protože je tam jen modro a bílo, nejde kloudně poznat, jestli je to voda nebo mraky.

Na první jídlo si dám těstoviny, zbouchám i salát, pečenou bagetku s máslem a čokoládovou pěnu. Mám docela hlad a moc mi to chutná. Lebedím si, jak to bylo dobrý, ale asi po dvou hodinách škrund, škrund, ozvou se moje střevíčka. 😮 Začnu se drát k záchodu, ale zrovna je docela fronta. Achich ouvej, co si počnu? Vypadá to na rychlou akci a nedovedu si představit, co bych dělala posraná po celý zbytek letu. 😱 Naštěstí mě galantní pán pustí před sebe, takže katastrofa zažehnána. Zpátky na sedadle se chci podělit s Péťou o vtípek, co jsem vymyslela (že jsem se zasrala jak mraky, docela legranda, když je člověk zrovna v letadle, ne? 😄 ), ale Péťa překvapivě…….spí. Ach jo.

Díky „zábavnému“ společníkovi cesta vůbec neubíhá. Začínám mít přesezený zadek a dřevěný nohy, bolí mě záda. Konečně jdeme na přistání, což proběhne naprosto hladce, pilot je šikula. S davem se natlačíme do letištního busu, který nás doveze k jinému terminálu. Tady nás čeká imigrační, zavazadla, jejich znovuodbavení a další bezpečnostní prohlídka. Imigrační je úplně v pohodě, baví se jen s Péťou. Je docela výhoda mít manželkovský vízum. Berou mě, jak kdybych byla jen Péťův batůžek, nikdo po mě nic nechce. 😊 Po projítí rentgenem mě ještě ošahá policajtka, ale jinak vše ok.

Čekáme na další letadlo. Už jsem docela unavená. V ČR už je večer, tak už bych šla spát. Konečně odlítáme i s druhým letem. Tohle letadýlko je dost malý, sotva se vejdu na sedačku, trochu mě područka ořezává špekouna na boku. Sedíme úplně vzadu, Péťa u okýnka, já uprostřed a vedle mě pilot. Neměl by být spíš vepředu? Házím vtípek. Hahaha. 😄 Mazí, Mazí, ten jen jede domů, letadlo řídí jinej. Péťa se na mě dívá jak na malomyslnou. Hmmm, manžel asi po cestě ztratil smysl pro humor. Tak nic no, po zbytek cesty budeme vážný.

Nakonec si srandu ještě užiju, nad Arkansasem a Texasem jsou bouře, takže chytneme turbulence jak prase. Podívaná z okýnka je krásná, zajímavá. Úplné světelné divadlo. Ale je to fakt brutalita. Hází to s námi na všechny strany. Už aby to bylo za námi. 😟 Naštěstí přežijeme. Ale už začínám být docela zuřivá. Jsem unavená, protože neumím spát vsedě (Péťa samozřejmě kromě turbulencí celý let prospal), bolí mě celá Evička a nadávám si, kdo nám tuhle čertovinu nakukal.

Když je Péťa na chvíli vzhůru, chci hrát slovní kopanou, abych se trochu zabavila. Ale schválně vybírá slova, co končí na „a“, tak mu to zakážu a on všechno přetvoří na množný číslo a tím pádem všechno končí na „y“. To mu zakážu taky, ale tentokrát si vybere „k“. Je to hyena. Tak už s ním hrát nechcu. On je spokojený, že jsem dala pokoj, zase se zachumlá a pokračuje ve spánku. Grrrrrr. 😒

Konečně jsme v Phoenixu, po hladkém přistání se chceme tlačit ven, ale ostatní nejsou na cestách tak dlouho jako my, takže žádný spěch. Normálně se postaví do uličky a začnou si vykládat. 😞 My se samozřejmě dostaneme ven jako poslední, zezadu máme nejdelší cestu. Žádná kontrola už nás nečeká, takhle pozdě už na letišti skoro žádný personál není. Takže naše balíčky koření, co vypadají jako drogy, a flaška rumu projdou bez kontrol. 😊 Ještě počkat na kufry a frčíme letištním busem do autopůjčovny. Péťa je samozřejmě svěží, není divu po tolika hodinách spánku. Já už se sotva ploužím. Vybereme krásnou káru – Chrysler 200. Má nádhernou modrou barvu. Asi 40 minut jedeme do hotelu, kde se ubytujeme, vykoupeme a po 28 hodinách cestování jdeme spát. Já konečně, Péťa opět.😉

Dva krasavci :-)

Doufám, že už mě žádný jiný maraton nečeká. Už jsem z nich nějaká vysílená.