Rise of Phoenix: Mont Valérien a Muzeum voskových figurín Grévin

(14.6.2019 Sèvres, 21°C, polojasno)

Pracovní týden se vždycky děsně vleče, zato víkend uteče jak voda. Asi proto, že vždycky máme tak zábavný program. 😉 V sobotu jsme si dali jednu historicko-přírodní akci – park okolo pevnosti Mont Valérien – v neděli zábavně-komerční akci – muzeum voskových figurín Grévin.

Mont Valérien je vojenská pevnost, kterou za II. světové války zabrali nacisti, věznili tu francouzské odbojáře a u zdi, kde se momentálně nachází památník, je i popravovali. Podle internetu zde bylo popraveno potvrzených 1014 lidí. Před popravou je drželi v budově, kde je dnes menší muzeum s dopisy, které psali svým blízkým. Na jednom svahu kopce je i hřbitov amerických vojáků, kteří zde zemřeli. Neradostná historie. 😕

Památník je ale velmi zajímavý. Uprostřed hoří „věčný oheň“ a po obou stranách je dohromady 16 bronzových desek, které mají znázorňovat válku, utrpení, ale zároveň i naději. Naštěstí jsou u nich popisky i v angličtině, takže jsme si je mohli přečíst i my. Nejvíc mě oslovila deska, kde je děravé srdce a ruce se z něj snaží servat ostnatý drát. Úplně mi z toho bylo úzko.

Pevnost se dá celá dokola obejít upraveným parkem. Po cestě jsou lavičky, cvičící stanice, hřiště na volejbal, průlezky, tenisové kurty a jezdecká škola. Pár cvičících míst jsme si vyzkoušeli, ale jsme marný. Zatímco mladík vedle se vytáhl v pohodě asi 20x, já zůstala bezvládně viset asi vteřinu a Péťa se vytáhnul jednou. On by to dokázal i víckrát, ale stydí se. Na nějaké exhibování na veřejnosti ho neužije. 😎 Naty si to samozřejmě chtěla zkoušet taky a docela jí to šlo. Asi nejlíp z nás tří. 😄 Vycházka to byla krásná a klidná, ale pro Naty asi ne moc zábavná, tak jsme pak šli ještě na půlhodiny na hřiště.

Památník

Tenhle mě fakt dostal

Jůůůůů, koníci. 😊

Vycházka okolo pevnosti

Hřbitov amerických vojáků

V neděli pršelo, takže jsme potřebovali nějaký program vevnitř. Vybrala jsem voskové figuríny, i když Péťa se na ně moc netvářil. Jeli jsme od nás zase autobusem a metrem 9. Už si pomalu zvykáme i na tuhle zanedbanou trať. 😉 Před muzeem byla fronta na bezpečnostní prohlídku, museli jsme zase ukazovat batohy a procházet rámem. Což je ok až na to, že Naty musí procházet sama, tak je z toho chudák vždycky nešťastná, že máma je vepředu, táta vzadu a ona má sama jít kolem nějakýho divnýho pána. Pěkně děkujeme páni teroristi. 😒

Chvíli jsme čekali i na koupení lístků. Měly stát 25€ pro jednoho (Naty nic jako vždycky), ale za námi stojící slečna nám dala slevový kupón 4€ na jeden lístek, že jich mají víc. Tímto moc děkujeme, i když je mi jasný, že si to nikdy nepřečte. 😊 Původně jsme si chtěli dát věci do šatny, vystála jsem i desetiminutovou frontu, pak jsme si to rozmysleli, když jsme zjistili, že za jednu bundu chtějí 2€ vydřiduši. 😧 Ne že bych je neměla, ale přijde mi to dost trapný, chtít takhle hodně peněz za něco, co by mělo být samozřejmostí zadarmo, když už tam platím ne úplně levné vstupné. Ještě by scházelo, kdyby vybírali peníze za použití WC. 😒

Potom jsme čekali ještě jednou asi 7-10 minut, protože vždycky nahnali lidi do sálu a pustili světelnou iluzionistickou šou. Těsně před námi zavřeli, tak jsme museli počkat na další. Měli to moc pěkně udělaný pomocí zrcadel i s hudbou. Fakt super. 👍

V muzeu jsou všechny možné celebrity (herci, zpěváci, modelky, politici, vědci, historické postavy,…). Hodně z nich jsou přímo Francouzi, ti nám moc neříkali. Byl tam dokonce i Miloš Forman, jediný český zástupce. S našimi oblíbenci jsme se fotili, případně jsme si mohli vlézt do obleku mnicha, s pračlověky posedět u ohně, nechat se stít gilotinou, zazpívat si karaoke (to jsme nevyužili 😉), přijít na kloub kouzlům, stoupnout si na stupně vítězů vedle Martina Fourcada a spoustu dalších věcí.

To bylo dobrý, takovýchto věcí, co si člověk mohl vyzkoušet, tam měli hodně. Naopak se mi moc nelíbilo, že figuríny zblízka nevypadaly moc reálně. Když to srovnám s Madame Tussauds v LA, kde člověk těžko poznával, jestli kouká na figurínu nebo na normálního člověka, tak toto mi přišlo jako taková levná napodobenina. Dost mě taky naštvali s tím poplatkem za šatnu. A hlavně se mi moc nelíbilo, jaký byl pořád všude nával. Nevím, jestli to bylo tím počasím nebo je to tam takhle pořád. Ale šli jsme celou dobu ve štrůdlu, u každý figuríny si člověk musel vystát frontu, na což někteří nedbali a předbíhali z boku. 😨 Jsem ráda, že jsme to viděli a můžu si to odškrtnout z výletního seznamu, ale návštěvě, co je tady jen na krátko, bych to asi v konkurenci ostatních cílů nedoporučila.

No a nakonec vás nemůžu ochudit o asi největší zážitek z muzea. Přecházeli jsme z místnosti, která byla udělaná jako divadlo. Bylo tam pódium, sedadla, herci a tak. Dolů vedly schody jakože k šatnám, na dveřích byly jména těch herců. Já šla trochu napřed, Péťa nesl Naty ze schodů. U jedněch těch dveří stála figurína v oblečení jak na operu. Koukám na ni a ještě si říkám ten má ale divnej psychopohled, nebudu Péťovi nic říkat, jen ať si ho okoukne sám. Druhým okem jsem ještě zaregistrovala, jak na mě pořád divně čumí předchozí návštěvníci. Mám na obličeji kus snídaně od rána nebo co? A v tu chvíli se ten „figurína“ pohnul, vykročil, máchl rukou a něco mi řekl. Téměř mě skolil infarkt, fakt jsem to nečekala, a zařvala jsem nahlas zcela jadrně pěkně po česku „Do prdele!“ . Málem mě trefilo, byla jsem asi milimetr od toho, abych si cvrkla do gatí, úplně jsem se klepala a začaly mi i téct slzy. Takový kino jsem tam udělala. Už vím, na co ty předchozí návštěvníci čekali, ale v až takovou šou určitě nedoufali. 😁 Teď už se tomu směju a říkám si, že jestli tam mají někde kamery, tak určitě skončím na Youtube, ale v tu chvíli jsem z toho skoro začala koktat. Asi proto takovýhle překvápka v Americe nedělají, protože by se s nima určitě lidi byli schopný soudit za psychickou újmu. Já ji teda měla. 😉