Polodovolená 3 – O vlásek

(11.6.2019 Sèvres, 17°C, oblačno)

I když předpověď počasí z 50% nevyjde, tentokrát to trefili, a opravdu v pátek pršelo. Vůbec nám to ale nevadilo, protože jsme jeli do leteckého a vesmírného muzea v Toulouse. Cesta trvala necelé 2 hodiny, Naty se zatím prospala, za mýto jsme dali 14€, a cíl jsme v pohodě našli. V pohodě, ale jen díky GPS. Nechápu, jak jsme dřív mohli jezdit jen podle mapy, případně podle předem vypsané trasy. 😲

Nejdřív jsme jeli do leteckého muzea Aeroscopia. Je hned vedle továrny, kde se vyrábí Airbus a je možné jít na exkurzi přímo do továrny. Naty by to ale asi moc nebralo (a taky je to dost dopředu vykoupené), tak jsme šli jenom do muzea. Vstupné bylo 12,5 € pro jednoho, Naty zadarmo. Byl to vlastně jen jeden velikánský hangár + 3 letadla venku, ale moc se nám tam líbilo. Letadla nás baví oba dva a Naty třeba začnou taky.

Největším lákadlem je vystavený Concorde. Tím bych se někdy chtěla proletět, bohužel to nevypadá, že by ještě za mého života měl začít lítat nějaký nadzvukový letoun, takže mám asi smůlu a musí mi stačit, že jsem si ho prolezla aspoň na zemi. Druhý sen, co ale není tak nesplnitelný, je, že bych někdy chtěla letět první třídou. To jsem si taky mohla v muzeu nacvičit. 😄 Mít vlastní koupelnu a záchod a hlavně ten dlouhý let přečkat v jiné poloze než je ze všech stran zmáčknutý economy skrčenec. Natáhnout se na posteli nebo aspoň v polohovacím křesle. Hmmmmm. To bych si nechala líbit. 😏

Bohužel jen na výstavě.

To bych si nechala líbit.

Pár menších pneumatik

Kromě všech možných dalších letadel a vrtulníků byly v muzeu i různé interaktivní exponáty. Mohli jsme si třeba vyzkoušet poslouchat záznam z řízení letového provozu, pomocí takových těch světelných tyček navigovat letadlo ke stojánku, sednout si na sedadlo ze stíhačky, nebo potěžkat materiály, ze kterých se letadla vyrábí. Venku jsme v rychlosti (páč mrholilo) prohlídli 3 zbývající letadla, udělali pár fotek a Naty se zatím vykoupala v kalužině. Možná se i napila, nevím přesně, páč jsem zrovna profi pózovala. 😄 V giftshopu jsem koupila jako vždycky magnetku, na lavičce jsme se nasvačili a jeli k dalšímu muzeu, tentokrát vesmírnému – Cité de l´espace.

Vítejte na palubě Air Tučňák

Já pózuju, Naty se koupe v kalužině.

Tady to brali docela vážně, museli jsme projít kontrolou. Ruční scanner, jestli nemáme něco na sobě plus prohlídka zavazadel. Nepozdával se jim můj slzák, tak ho Péťa zaběhl vrátit do auta. Pak už nás nechali projít. Stejně jsou to ale pačmáci, protože jsme si hned za bránou uvědomili, že Péťa má ve svém batůžku nůž. Asi by měli jít na nějaký školení. 😩

Tohle muzeum bylo o dost větší, mělo 4 patra a další exponáty venku, vstupné bylo kolem 20€ (už nevím přesně), Naty nic. Ale to první letecké se mi líbilo víc. Přece jen mám radši letadla než vesmír. Bylo tam zase hodně interaktivních exponátů, ale buď kvůli jazyku nebo návalu dětí, jsme si toho moc nevyzkoušeli. I tak nám trvalo minimálně dvě hodiny, než jsme prolezli vnitřní část. Když už něco děláme, tak pořádně. 😉

Prohlídneme astronautům šuplíky

Venku byl třeba model sluneční soustavy, vesmírná stanice, do které se dalo vlézt, průzkumné vozítko nebo obří maketa rakety. Největší tahák 4D kino, jsme vynechali. Naty by to asi nebavilo a ve francouzštině bysme z toho stejně moc neměli. Asi v půlce venkovní prohlídky začalo zase pršet, tak jsme mezi jednotlivými místy museli přebíhat. Stihli jsme ale vidět všechno. Chtěli jsme jít na oběd do místní restaurace, ale už nevařili, tak jsme si jen koupili magnetku a frčeli zpět do Vinassanu. Tady jsme si zašli do místní pekárny na pizzu a do večera už jsme jen odpočívali.

Raketou na Mars... 🎶

Vesmírný modul

Prší, prší, jen se leje... 🎶

Jako v USA tak i tady, kde se ocitneme, tam se později (nebo těsně před) něco semele. Zatím máme štěstí a netrefili jsme se přímo do akce. Tentokrát se druhý den po tom, co jsme byli v Toulouse v leteckém muzeu ve čtvrti Blagnac, právě tady v nějaké trafice zabarikádoval psychoblázen a držel 4 ženský jako rukojmí celý den. Chtěl to tam vyloupit a trochu se to zvrhlo. Opět jsme o vlásek unikli. 😥

Na sobotu jsem původně měla naplánovaný den na pláži, ale opět nebylo moc hezky. Začínal dost foukat vítr a hrozba deště byla stále aktuální. Nakonec nepršelo, ale co už. 😉 Našla jsem, že kousíček od nás je safari Réserve Africaine de Sigean. Super, zvířátka máme stejně nejradši.

Trochu jsme se ztratili, protože GPS nevěděla, že je silnice uzavřená, ale nakonec jsme projeli jakousi polní cestu a dostali se, kam jsme potřebovali. Na vjezd jsme museli čekat asi 10 minut frontu, byl docela nával. U budky jsme zaplatili vleza 31€ za jednoho, Naty naštěstí nic, a zařadili se do štrůdlu na průjezd parkem. Odpoutali jsme Naty ze sedačky a já si vlezla za ní dozadu, aby mohla přelézat a koukat se z obou stran. Moc se jí to líbilo a nám taky.

U medvědů jsme vysrabili a okýnka zavřeli.

V první části měli různý „kozy a krávy“, tím myslím různý bůvoly a gazely a antilopy… 🐂🐃🐏🐐 O kousek dál byly zebry, žirafy a pštrosi. V druhém okruhu bydleli medvědi 🐻, ve třetím lvi 🐯 a v posledním nosorožci plus další zebry, prasata 🐖🐗, oslíci a podobně. Popojíždělo se celou dobu v řadě, ale bylo to úplně v pohodě. Kromě jednoho auta. Jakási rodinka, co někde uviděla zvíře, tak tam zakempili, vytáhli zrcadlovky a dalekohledy a byly schopný tam stát třeba 10 minut. Ostatní za nima nic neviděli, protože měli dodávku a zacláněli. Naopak když někde žádný zvíře nebylo, tak místo aby jako všichni ostatní prostě jeli ve štrůdlu k dalšímu zvířeti, tak začali všechny předjíždět zprava a hned jak uviděli další zvíře, tak to napasovali před nejbližší auto a zase to ucpali. Grrrrrr. 😠 Hrozný bezohledný hňupové.

Trochu jsem se bála u nosorožců, protože před vjezdem do této části byla cedule „Nenechte nosorožce příliš přiblížit k vozidlu“ a obrázek, jak naberou auto na roh a obrátí ho. 😱 Což se jednoduše řekne, ale hůř udělá. Celé stádečko, včetně dvou mláďat (nasraná matka, dvojnásobný nebezpečí) bylo přímo u cesty, asi 2 metry od auta, ale jak je nemáte nechat přiblížit, když jedete v koloně aut a není kam uhnout? Tak jsem se jen modlila, aby byli dobře naložení, nechtělo se jim zrovna dneska likvidovat vozidla a když už, tak ať si aspoň nevyberou to naše. Vyvázli jsme, ale jen s chlupem. 😌

Kromě průjezdové safari části je v parku i normální ZOO. Docela z kopce do kopce, takový trošku ZOO Brno, ale jinak pěkný. Všude na volno chodili pávi a i ostatní zvířata jsme viděli snad všechny. Naty se nejvíc těšila na krokodýly 🐊, ale na mapce nebyli napsaný, tak jsme se ju snažili trochu připravit, že asi nebudou, že někdy příště a najednou obří voliéra a přímo uprostřed macek jak z Návratu do ráje. 😉 Uffffff. 😌

Volně pobíhající páv

Až na ten smrad... 👍

Krokodýli se ale nakonec stejně mohli jít zahrabat. Dnešní den na celý čáře vyhrály kozy v hladícím koutku. Dovnitř šla Naty s Péťou a já jim podávala trávu, takže na rozdíl od ostatních dětí, od kterých kozy utíkaly, za Natálkou se jich seběhlo aspoň 5, až se jich trochu bála. Já totiž nejsem na rozdíl od ostatních matek líná a chodila jsem pro trávu za roh, kde ještě nebyla vysbíraná. Magnetku v giftshopu, večeři u stejnýho pekaře jako včera a zasloužený odpočinek na pokoji.

Dychtivá koza a Naty chce vzít roha

Poslední den dovolené fučelo jak sviňa. Dokonce jsme se pak dočetli, že byl uragán (cca 80km/h). 😲 A fakt to byla síla. Chtěla jsem jet aspoň na chviličku ještě na pláž, ale na vyhlídce poblíž to málem sfouklo z útesu nás i auto, takže jsme to museli odpískat. Vyrazili jsme teda rovnou zpět do Istres, že něco podnikneme tam, třeba tam nebude takový fičák.

Málem ho to odfouklo až na širé moře

Větrno ale bylo úplně stejně. 😞 Na oběd jsme se stavili do McDonalda, chvíli si odpočinuli v hotelu a jeli na pláž. Já se toho prostě nechtěla vzdát. Jsme na jihu, tak pojedeme, i kdyby trakaře padaly. Parkoviště bylo naprosto prázdné. Kdo by taky jezdil při takovým vichru na pláž? 😉 Měli jsme bundy i s nasazenýma kapucama a občas jsme museli couvat, aby nám to nefoukalo písek přímo do obličeje. Bylo to docela náročný prodírat se v písku proti větru, ale zároveň to bylo príma dobrodružství. Úplně k vodě jsme radši nešli, už jsem viděla, jak mě sfoukne vítr do vody, vlny mě odnesou na širé moře a tam se někde utopím (druhý den bylo na netu, že přesně takhle umřela jakási německá turistka, měla jsem asi jasnovideckou chvilku 😉). Naházeli jsme rackům dvě starý bagety a šli ještě nahoru na útes. Tam nás to vyfackovalo ještě víc, tak jsme usoudili, že stačí a jeli zpět.

Takhle se chodí ve Francii na pláž 😄

Ale hezký to tam je, to zase jo.

V pondělí musel Péťa zase do práce, tak jsme zůstaly samy na hotelu. Vítr by tak o půlku menší, ale pořád dost velký. Nechtěla jsem ale být celý den zavřená na pokoji s nudícím se dítětem, tak jsme šly ven. Chtěla jsem dojít k moři, ale nějak jsem podcenila vzdálenost. Navíc jsme šli po úzkým chodníčku těsně u frekventované silnice, kde jezdilo jedno auto za druhým. Chodníček najednou skončil a to mi pomohlo se rozhodnout, že z vycházky nic nebude. Zbytek dne jsme tak nějak přečkaly. Na večeři jsme šli do asijského bufetu typu all you can eat. Zaplatili jsme „vstupné“ a pořádně se napráskali. Naty papala taky a nakonec jí ani neúčtovali, že je ještě malá. Ty dva talíře nudlí s masem asi neviděli. Stejně jako nám ani v jednom z hotelů neúčtovali snídaně, že toho určitě moc nesnědla. Jestli je miska cereálií, dva plátky šunky a palačinka málo... 😄

V úterý bylo konečně hezky, takže jsme šly na celé dopoledne ven. Tentokrát jsem vybrala trasu v okolí hotelu. Tam se nám šlo líp, i když čím dál jsme šly, tím hůř to tam vypadalo, tak jsme si trochu víc pohly zase zpět do bezpečí. Na jedný ulici se mezi dvěma barákama pásli dva koníci, měli jsme aspoň nějaké zpestření. Ještě jednu zábavu jsem ten den měla. Viděla jsem z okna hotelu dvakrát přistávat Airbus Beluga 😍 (obrovský letadlo, ve kterým se převáží části jiných letadel). Super, je fakt krásný. 👍 Péťa došel trochu dřív než včera, ale měl mítink, tak nás vyhodil z pokoje a asi hodinu a půl jsme seděly na recepci. Naštěstí tam měli krabici hraček a knížek, tak jsme to tam přežily. Na večeři jsme šli do Burger Kinga. Ten jsem si tady ve Francii docela oblíbila.

Poslední den naší polodovolené jsme se sbalili a protože jsme ještě měli čas do odjezdu vlaku, jeli jsme k pobřeží. Prošli jsme se kousek po loděnici, ale začalo poprchávat, tak jsme jeli dál. Chtěli jsme ještě na jednu pláž, ale ani na třetí pokus jsme netrefili vjezd. Pořád jsme jezdili asi 2 km tam a zpátky až jsme se dostali do areálu ropné rafinerie. 😕 Tímhle zběsilým popojížděním jsme ztratili zhruba hodinu a najednou místo spousty volného času jsme měli docela na knop. Pláž nám asi není souzená, musíme zpět do Marseille.

Kousek od cíle se Péťa rozhodl, že neodbočí, kam mu říkám, že to určitě není ono. Jak asi tušíte, ono to bylo a my se opět ztratili. 😩 GPS nám byla tentokrát k ničemu, protože tam byly nějaké nové obchvaty a ona nás pořád táhla jinam. Zajeli jsme si dobrých 15 minut a do půjčovny dojeli na poslední chvíli. Na nádraží jsme si koupili sváču a nasedli do vlaku. Tentokrát jsme jeli po směru nahoře. Já s Naty na jedné dvojsedačce, Péťa za námi. Cesta byla v pohodě, Naty asi v půlce usnula. Ležela na mě, tak jsem se nemohla hýbat, ale byla jsem ráda, že se vyspí a nebude protivná. Potom metro a náš vlak a jsme zase zpět v našem novém „domů“. Tak snad příště nebude takový blbý počasí a budeme moct být na pláži v plavkách místo v bundách.