(28.2.2019 Hrušovany u Brna, 15°C, jasno)
Palce jste asi moc nedrželi,
neboť po oznámení našeho stěhování na rodinném sletu vypukla třetí světová.
Čekala jsem, že nebudou moc nadšení, ale až takový drámo mě teda nenapadlo. 😱 No, nebudu to tady podrobně rozepisovat, ale vyslechla jsem si spoustu věcí a
na výhružky a vydírání došlo samozřejmě také. 😕
Byla jsem z toho docela
smutná a trochu na nervy. Pak jsem si ale řekla, že je to náš život a naše
rozhodnutí a pokud to tak chceme MY, tak nikdo nemá právo nám do toho
zasahovat. Já chápu, že je jim to líto, mě se taky bude stýskat, ale očekávala
bych trochu jiný přístup. Třeba ve stylu mě osobně se to nelíbí, ale ať se vám
tam daří. Nebo tak něco. Asi jsem naivní a měla bych si zvyknout, že každý má
právo rozhodovat o životě ostatních. Asi se taky začnu do všeho montovat 😎
Po mírně probdělé noci jsem
všechny výčitky hodila za hlavu. Prostě bezcitnej sobeckej kozoroh, jak by
řekla mamka. 😉 A
začala jsem se těšit. Po dvou letech, kdy jsme hnili zaživa v nečinnosti,
se konečně zase něco děje. To, čeho by se jiný bál – zařizování, mi najednou
přišlo jako bájo dobrodružství. Sepsala jsem si, co všechno musíme do odjezdu
stihnout a s nadšením se vrhla do příprav. Tentokrát na to máme 14 dní,
takže docela mazec. Navíc Péťa odfrčel hned následující víkend a já na všechno
zůstala sama. Teda ještě s malým pomocníkem/záškodníkem v zádech. 😉
Některý
dny jsem s totálním vyčerpáním teprve v šest večer sedla
k obědu. Měla jsem takovou honičku, že jsem nenašla ani minutu, abych se
najedla. Lítala jsem jak hadr na holi. Povolila jsem ostražitost, takže mě
trochu k zemi přimáčkla další vlna hádání a výčitek. A ještě k tomu
mi Péťa (sám v Paříži, od všeho daleko, bez dítěte, volný jako pták)
oznámil, že děsně důležitý věci v práci a že pro nás může přijet až o
týden později. No super. Takže na toho našeho satana budu sama od rána do
rána ještě o týden víc. Asi mě škrábne. 😭
Protože jsem ale počítala
s odjezdem v pondělí, měla jsem všechno zařízeno už v předchozí
středu. A najednou přišel klid a volníčko. Jely jsme s Naty do školky
pohrát si s dětma, do Olympošky jen tak na couračku a na dortík, na
plavání, na vychajdy, za tetou… Pohoda. 😄 Jasně, čeká mě ještě velké balení, ale v tom už jsem docela ostřílená,
toho se nebojím. Navíc to vypadá, že už snad bude zařízené i bydlení, takže
nebudeme muset být v hotelu. Vypadá to, že Péťa přece jen nezahálel. 😉 Po
překonání poslední krize už se zase těším. Jen doufám, že nepřijde nějaká
další. 😮
 |
| Na dortíku 😋 |
Žádné komentáře:
Okomentovat