Nad očekávání

(16.3.2019 Sèvres, 13°C, polojasno, vítr)

Po několika odsunech odjezdu, kdy jsme původně měli jet v pondělí 4. března, jsme se konečně 10.března v neděli vydali na cestu. Hlavní balení jsme si nechali až na sobotu a v pohodě jsme vše zvládli. Na hromadu jsme nanosili jen to opravdu nejnutnější, bez čeho se neobejdeme a co v takové dálavě určitě neprodávají (např. 3 balení tablet na praní nebo 6 flašek kojenecké vody 😉). Po několika přeskládáních kufru u auta bylo k naší spokojenosti všechno uvnitř. Ráno jsme ještě dobalili poslední kousky věcí, poklidili, rozloučili se (někteří s brekem, jako vždycky já, někteří bez, jako vždycky Péťa 😉) a mohli jsme vyrazit na hororovou cestu.

Čekalo nás totiž 12 hodin v autě s dvouletým dítětem, které nikdy takhle daleko nebylo. Zatím maximum bylo 2,5 hodiny do Beskyd. Měli jsme z toho docela vítr, netušili jsme, jak to bude snášet. Jestli pojedeme celou dobu s řevem, jestli jí nezačne být blbě, co jí budeme dávat k jídlu, kde budeme spát, jestli z přespávacího hotelu neudělá kůlničku na dříví. Všichni nás navíc krmili historkami, co všechno se určitě přihodí, jako by nás to snad mohlo donutit ke změně rozhodnutí a nikam neodjet.

Pokud by došlo k nejhoršímu a Naty by řvala nesnesitelně, nachystali jsme si tablet s devíti, hodinu a půl trvajícími příběhy Prasátka Peppy a dvě série Princezny Sofie. Samozřejmě legálně zakoupenými. 😉 Když už nic nepomůže, Peppa zabere vždycky. 😃 Tašku pod nohama jsem měla plnou všeho možného jídla a pití. V hlavě arzenál všech možných i nemožných dětských písniček a říkanek. Byli jsme nachystaní na nejhorší… A ono kupodivu na nic z toho nedošlo. 😮 Doteď nechápu, jak nám to tak hladce prošlo. Asi máme OPRAVDU hodné dítě, jak mi všichni celou dobu tvrdí (a já jim samozřejmě nechci věřit 😊).

Naty si vyhraje i s vlastníma ponožkama 😄

Cestu jsme rozdělili na dva dny s tím, že pojedeme minimálně půlku, tj. 6 hodin, když to půjde dobře, tak ještě víc a hotel si najdeme až podle toho, kam se dostaneme. Z Brna jsme vyjížděli v 10 hodin a řídila jsem já. Nevím, jak to dělám, ale vždycky na mě vyjde ten úplně nejvíc nejhorší úsek cesty. Chcalo jak z konve, stěrače na max, fučel úplný uragán, provoz byl dost hustý a ta naše slavná D1, samá díra. Ale jsem prostě dobrá a celý můj úsek jsem zvládla. 😎

Před Prahou jsme zastavili na benzínce, protáhli se, koupili si k svačině Panini (Natálce kupodivu taky chutnala, i když jindy namazaný pečivo a ještě se šunkou nepozře) a frčeli dál. Protože řídil Péťa, postupně přestalo pršet, sem tam vykouklo sluníčko, provoz se uklidnil a silnice taky nádhera. Jen vítr zůstal. Fakt nespravedlivý. 😒 Naty chvílemi spala, chvílemi koukala z okna nebo si sama hrála. Když už se začala nudit, dali jsme 10x za sebou Indiány, 3x Kolo, kolo mlýnský a nějakou tu lidovku. Ve chvíli, kdy jsem se do toho pořádně opřela a pěla z plna hrdla Pod našimi okny, mi Naty řekla „mámo, stačí“ a radši se zase tiše koukala z okna. 😁

Přejezd hranic jsme málem ani nepostřehli. Od té doby, co jsme v EU, je to až příliš jednoduché. Krajina vypadá stejně jako u nás, jediný větší rozdíl je asi jen ve vozovém parku. V ČR je to samá prorezlá plechovka, sem tam střední třída a pár bouráků. V Německu přesně naopak. Plechovek pár kusů, střední třída občas, ale jinak samé nové Audi, BMW, Mercedesy, sporťáky… Opravdu je u nás ještě co dohánět.

Německá neomezená rychlost na dálnicích je ale spíš mýtus. Jako obecně platí, ale míst, kde se opravdu může jet bez omezení je naprosté minimum. My ale stejně byli rádi, když jsme jeli aspoň tou 130. Plně naložený auto, slabší motor a ještě občas dokopec jsme horko těžko vyfuněli. Ani s německou čistotností to není až tak horký. Tak nechutnej hajzlík jako na jednom odpočívadle jsem snad ještě neviděla. 💩😣 Jak Péťa trefně poznamenal, takhle nějak si představuje záchody v thajském vězení. 😄 Do zácpy jsme se dostali jen jednou. Naštěstí nakrátko, popojížděli jsme po metru asi půl hodiny kvůli stavebnímu zúžení. Řidiči v Německu jsou obecně celkem slušní a klidní, i když pár vyblikávačů jsme taky potkali.

Všechno nám hrálo do karet, takže jsme první den zvládli 7,5 hodiny a dojeli až do Kaiserslauternu, necelou hodinu od hranic s Francií. Hotel jsme vybrali Best Western, trochu ho známe z Ameriky. Celý hotel i náš pokoj byl hezký a uklizený. I když jsme měli přistýlku, dali jsme Naty na spaní mezi nás. Kupodivu jsme se vyspali do růžova všichni tři. K snídani jsme si s Péťou koupili sendvič a pro Naty jsme nechali u snídaňový paní ohřát Hipp talířek. Řekli jsme jí, že minuta v mikrovlnce bude ok, ale paní asi usoudila, že to není zdravý a jídlo nám přinesla asi za ¾ hodiny, kdy ho ohřívala na páře. 😱 Chudák dítě naše, málem pošlo hlady. 😄

Občerstvení na francouzské benzínce

Na další cestě jsme se zamotali jen jednou, řídila jsem já, Péťa navigoval, ale po chvíli se nám podařilo otočit a mohli jsme fičet dál. Francouzské dálnice jsou moc hezké, rovné, 2-3 pruhy v jednom směru a s minimálním provozem. Nevím, jestli nechcou platit mýto, tak to radši objíždí po prdelích? Za průjezd až k Paříži jsme dali zhruba 30€. Je to dost, ale my to neplatíme. 😉 Taky než jsme přišli na to, jak mýtné brány fungují, bylo dost o nervy, ale zvládli jsme to.

Asi 20 km od Paříže se provoz začal zhušťovat, až jsme uvázli úplně. Tentokrát kvůli bouračce, ale naštěstí zase jen asi na půl hodiny. Musím tady přede všema Péťu pochválit a dát mu obrovskou pochvalu, že je úplný mistr řidič ze všech řidičů na světě. Češi občas jezdí jak prasata, Němci jsou naprosto v klidu, Amíci jakbysmet, zato Francouzi jsou zběsilí šmikmátoři. 😱 Ulice mají úzký, klikatý, každý na to šlape, jak kdyby hořelo, hází myšky bez blinkru, chodci skáčou na přechod, aniž by měli zelenou, s parkováním si hlavu taky nelámou, mezi tím vším se ještě divoce proplétají cyklisti, skútráři a motorkáři… Jako fakt otřesný. Druhý den jsem z hotelového okna viděla jednoho gurmána, co si dal U-turn přes chodník mezi kovovými sloupky zabraňujícími průjezd vozidel (měl malý auto, vešel se, tak proč ne?). 😮 Vjezd do hotelové garáže byl na milimetry. Ale Péťa to všechno dal a řídí tady docela neohroženě, je fakt dobrej. Možná dokonce začíná víc dračit. Asi si vzal příklad. 😉

Díky jeho řidičskému umění jsme bez škrábnutí dojeli až do hotelu a mohli si oddechnout, že i přes všechny černé scénáře jsme to my i Naty zvládli nad očekávání dobře. 😊