Schody, schody,…schody

(27.3.2019 Sèvres, 12°C, polojasno)

V sobotu jsme byli na prvním větším výletě. Původně jsme chtěli jet na Eiffelovku. Kam taky jinam v Paříži? 😉 Ale zjistili jsme, že vstupenky na horní vyhlídku jsou vyprodané, tak jsme museli zvolit náhradní plán. Vítězný oblouk ještě pořád okupují demonstranti, proto jsme vybrali neméně známý Sacré Cœur. Z něj taky bude krásný výhled na Paříž. Ale jestli to takhle půjde dál, budu za chvíli vyběhaná jak koroptev. 😀

Nevím, kdo nám to nakukal, ale oba jsme se ráno před výletem ještě vydali běhat. 😮 Asi nám nedošlo, že se chystáme na evropský tj. pěší typ výletu a ne na americký autový. Co máme Naty, trvá nám výprava dost dlouho, takže teprve v deset jsme odcházeli z domu na vlak. Jet autem nemá cenu, není kde parkovat, provoz je děsnej a od nás je to jen s jedním přestupem z vlaku na metro. Vlak byl pěkný, čistý, Naty se v něm líbilo, koukala z okýnka a já taky, protože nám Péťa popisoval, co kde je. Za ty tři týdny, co tady byl navíc, už má větší přehled.

Přechod na metro byl o dost horší. Je to děsné bludiště, špinavé, všude jde cítit moč, člověk se štítí se čehokoliv dotknout. Naštěstí jsme jeli jen asi 5 zastávek, takže jsme nestihli chytit žádnou infekční nemoc. 😉 Sacré Cœur leží ve čtvrti Montmartre, která je známá svými větrnými mlýny, které zde původně stály. Proto i výlez z metra je situovaný do podoby větrného mlýnu – točité schodiště, jako byste šli v opravdovém mlýnu.

Netušili jsme, že to bude až takovej masakr, tak jsme ani nehledali výtah a lezli jsme pěšky. Ale asi jsme byli fakt hluboko, protože těch schodů bylo aspoň 150, možná 200. 😓 V půlce už mi začaly odumírat nohy, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Péťa i s Naty v náručí vypadal docela v pohodě. Nejostudnější bylo, že přede mnou šli nějaký důchodci. Ne že by to vyběhli v pohodě jak laňky, ale vypadalo, že s tím nemají zase až takový problém. Schodiště nebralo konce a já myslela, že tam asi umřu. Vzhledem k tomu, že čtete tenhle blog, tak je vám jasný, že jsem neumřela, ale bylo to fakt hustý. 😕 Nahoru jsem se doplazila z posledních sil, nohy v jednom ohni a funěla jsem jak drezína.

Přímo na náměstíčku jsme se šli podívat do kostela Église Saint-Jean de Montmartre a potom hned vedle do parku Square Jehan-Rictus na Zeď Miluji tě (v originále Le mur des je t´aime). Je to pomník věnovaný lásce a zamilovaným a je na něm ve 311 jazycích napsáno „miluji tě“. Čeština samozřejmě nesmí chybět.

Před kostelem Église Saint-Jean de Montmartre

Čeština je tam taky.

Takhle zeď vypadá z dálky a Naty už focení nebaví.

Baziliku jsme našli poměrně snadno a prozřetelně jsem odmítla lézt schody nahoru, když vedle jede lanovka, na kterou platí i náš Navigo Pass. Vešli jsme se hned do první a během asi minuty jsme byli nahoře. Na to, že není sezóna, bylo všude plno lidí. Hotové mraveniště. Schody před bazilikou byly úplně obsypané a na samotný vstup jsme museli vystát asi kilometrovou frontu. Naštěstí postupovala rychle, takže jsme se dovnitř dostali docela brzy.

Uvnitř zrovna probíhala mše, museli jsme být potichu. Ale Naty usoudila, že je asi moc ticho, tak začala výskat a když jsme se jí v tom snažili zabránit, tak chytla hysterický záchvat pláče. Takže místo klidného rozjímání v bazilice jsme se Naty snažili utišit a prohlídku jsme jen tak prolítli, abychom tam zbytečně nerušili. Z toho, co jsme stihli vidět, jsme ale byli nadšení. Je to opravdu nádhera a já nechápu, jak v dřívějších dobách, kdy ještě neexistovala žádná technika, dokázali postavit takhle monumentální stavbu. 😲 V rychlosti jsme si ještě koupili a zapálili svíčku pro štěstí a vymajzli jsme ven.

Krátká sváča na uklidněnou a davy turistů v pozadí.

Naty spravily náladu dvě přesnídávkový kapsičky, takže se uklidnila a my se šli zařadit do fronty na výstup do kopule. Venku bylo upozornění, že nahoru vede 300 schodů, ať to každý zváží, jestli to dá. Tak jsme to zvážili, usoudili jsme, že nejsme žádný vořezka a šli jsme. Zatímco samotná bazilika placený vstup neměla, do kopule se platí 6€, Naty je ještě prťavec, takže šla zadarmo. Fronta sice byla krátká, ale postupovala strašně pomalu. Těsně před námi paní pokladní v okýnku vylepila ceduli „Přestávka“. Mě málem mr.lo, páč jsem myslela, že už nás tam nepustí, ale naštěstí to bylo jako že za půl hodiny od teď. Uuuuuf. 😌

Jako řeknu vám popravdě, byl to masakr. Opět točité schodiště, až se mi místy pěkně motala palice, konec v nedohlednu, schodů nebylo 300, ale aspoň 5000. 😄 Některé schody pěkně křivé, oleštěné, jen jen spadnout. Navíc po ranním běhu a schodech z metra. Fakt brutalita. Ale dali jsme to. A ty výhledy, ty teda byly parádní, stálo to za to. Celou Paříž jsme měli jako na dlani. Lidi jako mravenečci, domy jak krabičky od sirek. Fakt super. Péťa se bojí výšek, tak se křečovitě držel zábradlí nebo zdi a díval se spíš zdálky. Já s Naty jsme pobíhaly tam a zpátky, vykláněly jsme se a Péťa z toho chytal infarkt. Ale všechno samozřejmě v rámci bezpečnosti. 😎

Třičtvrtě schodů máme za sebou, ale ještě nejsme nahoře. Uuuuuf. 😥

Udržela jsem ji. 😈

Moc jistý si není. 😉

Krásné výhledy

Až jsme se dost vynadívali, vydali jsme se zase po všech těch schodech dolů. Péťa viditelně s úlevou, že už bude zase na pevné zemi. Nevím, proč chodí na všechny tyhle výškový vyhlídky, když z toho má potom takový trauma. 😖 Posadili jsme se na schodech před bazilikou, dali Naty sváču a pozorovali šrumec. Kromě milionu turistů je Sacré Cœur známé i pro spoustu pouličních umělců, podvodníků a zlodějů.

„Umělec“ tam byl jen jeden, černoušek hrál na kytaru a zpíval známé písničky. Nebylo to nejhorší, ale CD bych si asi nekoupila. 😉 O kousek níž byla ještě živá socha a ještě jeden kytarista. Původně jsem chtěla, že se necháme namalovat, ale žádný malíř na místě nebyl. Zato různých šmelinářů tam bylo plno. Prodavači „zámků lásky“, předražených suvenýrů, cigošky, co sbíraly na něco podpisy (ale spíš jen chtěly odvést pozornost, aby vám komplic mohl prohrábnout batoh), černoši, co se snažili ženským přivázat na ruku jakési šňůrky a pak za to chtěli peníze.

No a zloději tam byli asi taky, protože jsme po průchodu větší skupinou lidí zjistili, že mám otevřenou přední kapsu na batůžku. 😱 Ale na nás si nepřijdou, v brněnské MHD máme takových dost a jsme na ně připravení. Přece nemůžou být tak naivní, aby si mysleli, že si do přední kapsy batohu dám něco cenného. Ze žvýkaček, loje a kapesníků asi moc radost neměli. 😝 Všechny důležitý věci jsem měla zahrabané hluboko v hlavní kapse pod bundama, že i já sama jsem měla problém je vyndat. Ale jsou to sr.či, to každopádně. 😠

Udělali jsme ještě pár fotek na schodech cestou dolů a jeli jsme domů. Naty už byla k smrti unavená a nás oba bolely nohy, jak kdybychom uběhli maraton. Ještě pár takovýchto akčních víkendů a můžeme se přihlásit na akci Strojařské schody. 😄

Na schodech před bazilikou, rodiče humor neopouští, Naty už nás nenávidí. 😂